Neexistuje křesťan, kterému by nedělaly problémy některé biblické texty. Pokud existuje, nevěřte mu. Buď lže, nebo Bibli nečetl pozorně. Myslím, že kdybych se vás zeptal, s jakými texty nejvíce zápasíte vy, pak by to byly především texty ze Starého zákona vybízející k vybíjení národů, které dobýval Izrael na cestě do zaslíbené země.
I když textům ze Starého zákona bez chytrých komentářů moc nerozumíme, shodneme se přinejmenším na tom, že bychom je dnes neměli brát jako návod k tomu, jak řešit konflikty. Horší je to s některými texty v Novém zákoně, ze kterých jde mráz po zádech a které mnohým křesťanům způsobily vrásky nejen na čele, ale i na duši.
Uvedu pár příkladů. Nikdo z nás nepochybuje o své hříšnosti. Problém je, že hřešíme nejen nevědomě, ale i vědomě. Někdy se může jednat o různé závislosti, někdy o snahu zjednodušit si život, jindy o momentální selhání. Nemělo by se to stávat, ale děje se tak.
Co si potom počít s následujícími verši? Jestliže svévolně hřešíme i potom, když jsme už poznali pravdu, nemůžeme počítat s žádnou obětí za hříchy, ale jen s hrozným soudem a „žárem ohně, který stráví Boží odpůrce“ (Žalm 10, 26 – 27). Jestliže se tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, do nich znovu zapletou a podlehnou jim, bude jejich konec ještě horší.
Bylo by pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno. Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: „Pes se vrátil ke svým zvratkům“ a „Umytá svině se znovu válí v bahně.“ (2 Petrova 2,22).
Setkal jsem se s tím, že po přečtení těchto textů chtěl dotyčný s vírou skončit. Přestože nechtěl, někdy hřešil vědomě. Jistě že jsou křesťané, kteří vědomě nehřeší, ale co s těmi, kdo si nedokáží pomoci?
V dalším drsném textu Ježíš řekl: „Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně. Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla“ (Matouš 18, 8 – 9).
Jistě všichni chápeme, že tato Ježíšova slova nemůžeme brát doslova (minimálně ti z nás, kteří si neusekli ruku ani nevyloupli oko). Zároveň si ale klademe otázku, proč to Ježíš tak strašně „hrotí“? Proč přehání? Proč to neřekne normálně? Proč straší ohnivým peklem? Navíc nás ruce a oči někdy svádí… Je tedy míra toho, jak se ovládáme úměrná tomu, zda budeme spaseni?
„Šly s ním veliké zástupy; obrátil se k nim a řekl: Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem,“ čteme v jiné pasáži (Lukáš 14, 25–26). Doslova v tomto textu stojí, že kdo nemá v nenávisti svého otce a matku… Jak tomu rozumět? Neprotiřečí si to s jinými texty? Rodiče přece máme ctít a milovat!
Podobných textů je v Novém zákoně celá řada. Nejenže nejsou snadné, ale při prvním čtení mnohé citlivé čtenáře dokáží rozhodit. Obyčejně varujeme před zneužitím Bible k tomu, aby někdo manipuloval s druhými, jsou ale i texty, které velmi trápí samotného čtenáře a které mu při nesprávném čtení i ubližují.
Nechci zmíněné texty v tomto články vysvětlovat, chci ukázat něco jiného. Bible včetně Nového zákona je kniha úžasná, ale může být i nebezpečná. V některých případech může čtenáře vést k úzkosti a pochybnostem o vlastní spáse a Boží lásce.
Určitě je správné, když se necháme Božím slovem někdy „nakopnout“, když nás vyvádí z letargie, když před nás staví někdy nesnadné otázky, když se s ním pereme, ale nic z toho by nás nemělo vést k úzkosti nebo dokonce nechuti Boží slovo číst.
Aby nás tyto a další novozákonní texty „neodrovnaly“, vnímám několik důležitých věcí. Jednotlivé texty je třeba číst a interpretovat v kontextu celého Nového zákona a celé Bible. Pokud vezmeme jeden verš a uděláme z něj obecný závěr, pak z Písma činíme sbírku aforismů. Pochopitelně nás může oslovit jeden verš více než jiný, ale neměli bychom z toho dělat učení.
Je moudré se podívat, co o textu řekli jiní. Přečíst si odkaz v nějakém biblickém slovníku není výsada teologů nebo kazatelů. Může, a dokonce to má dělat každý, koho zajímá, co se v Bibli píše.
Jakkoliv skrze Písmo Pán Bůh mluví k člověku jako individualitě, je důležité Bibli číst i společně, případně nad ní společně debatovat. Někdy se nám přihodí, že jsme některými texty rozhozeni, a je důležité, když se o tom můžeme s někým sdílet a slyšet jeho postoje a postřehy.
Pravdu nelze sdělit jen jedním slovem nebo větou. Spasení je zadarmo. Tečka, není třeba nic přidávat. Zároveň se na některých místech Písma dočteme, že spaseni budou ti, kteří konají dobré skutky (Matouš, 25, 31–46). Platí tedy to, či ono? Platí obojí. Spasení je doprovázeno skutky, nějak projevuje, nejedná se jen o změnu pocitů.
„Problém“ Písma spočívá často v tom, že tato dvojí pravda se objevuje na odlišných místech, takže jedno tvrzení není o větu dál vyváženo druhým. Přes to, co jsem napsal, mi mnohé velmi tvrdé texty vrtají hlavou a ani moudré knihy mi nedokázaly uspokojivě vysvětlit vše. Věřím tomu, že mě Pán Bůh má rád, protože to čtu v Písmu, ale někdy i některým pasážím navzdory…
