Americké kulturní války si našly cestu i do českých kostelů a sborů. Některé kazatelny opakují rétoriku ultrapravicových influencerů, místo aby naslouchaly skutečným potřebám místních věřících. Když se zádušní mše za Charlieho Kirka stala manifestací politických postojů, je na čase ptát se, čí jazyk církev vlastně používá.
Události posledních dní znovu rozčeřily hladinu nejen českého internetu. Rozhořčené reakce části věřících na smrt amerického ultrakonzervativního aktivisty Charlieho Kirka ukazují, jak hluboko pronikla amerikanizace do myšlení části českých evangelikálních křesťanů. Některé kazatelny — zejména ty vedené mladšími, radikálněji naladěnými duchovními — se stávají ozvěnou amerických kulturních válek.
Z těchto kazatelen zaznívají výzvy k „boji na barikádách“, obhajoba konzervativních hodnot, odmítání potratů a tzv. genderové ideologie. V textech a kázáních se opakují slogany o morálním úpadku Západu a výzvy k návratu ke „skutečným hodnotám“, které prý Evropa, čti EU, opustila.
Tato rétorika je však z velké části importovaná. Témata, která štěpí americkou evangelikální scénu, přebírají české církve skrze misionáře, překlady knih a digitální obsah. Vzniká tak paradoxní situace: český evangelikál se s vážností zapojuje do sporů o trans politiku na amerických univerzitách, zatímco často přehlíží realitu vlastní lokální komunity.
Pokud se zeptáte průměrného Čecha, kdo to evangelikálové vlastně jsou, pokrčí většinou rameny, že neví. Témata, která američtí evangelikálové přinášejí, začínají ale dominovat i domácím veřejným debatám. Jak to s těmi evangelikály je, odkud čerpají a čemu věří, uvozuje text z Proboha! slovenského sociologa Davida Kostlána.
Ideologická infekce
Americká společnost je dnes tak rozdělená, že někteří komentátoři mluví o studené občanské válce. „Kulturní válka“ je v jádru v podstatě střetem ideologií – sekulárních náhražek náboženství, které vznikly v době osvícenství. Měly vytlačit náboženské vidění světa, ale samy se nakonec staly jeho napodobeninami — s vlastními proroky, dogmaty i kacíři.
Nejedná se však o nový fenomén – kulturní války jsou v americkém evangelikalismu hluboce zakořeněné. Není překvapivé, že tato dynamika pronikla i do církví, kde by se ideologie měly setkávat s přirozeným odporem. Místo toho se ale někteří kazatelé a teologové stávají jejími aktivními účastníky a přetvářejí víru v nástroj ideologického zápasu – například v americkém katolicismu, který se stal jednou z nejvíce polarizovaných větví světové církve.
Tyto střety se s časovým zpožděním přenášejí i do východoevropských zemí — včetně Česka. Aktuálně je viditelná například v napětí kolem Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Konzervativní proud tam usiluje o vymezení „nové“ pravověrnosti, která se opírá o ideologický konzervatismus jakožto „jedinou“ správnou interpretaci. Liberální postoje jsou v tomto rámování automaticky považovány za herezi.
Americká válka, české pole
Po roce 1989 se místní církve přirozeně otevřely inspiraci ze Západu. Přicházely překlady knih, misionáři, konference. Šlo o duchovní impulz. Ale s ním nyní přichází i jeho stín: ideologizace víry a přebírání konfliktů, které nejsou naše. Místo sdílení křesťanského poselství naděje a smíření se čím dál více přetřásají otázky, kdo má „pravou“ víru, kdo je „nebezpečný liberál“, a co všechno „už nejde tolerovat“.
Amerika se do českého křesťanství nepropsala jen přes knihy. Vplížila se i do liturgie. Kardinál Dominik Duka, jak sám uvedl, evangelikála Charlieho Kirka osobně neznal. Přesto po zprávách o jeho zavraždění celebroval zádušní mši na Staroměstském náměstí. Účastnili se jí představitelé české konzervativní scény, alternativní pravice i řadoví věřící. Do kostelní lavice usedl mimo jiné bývalý předseda extremistické Dělnické strany Tomáš Vandas, poslanec SPD Jaroslav Foldyna, europoslanec Filip Turek a předseda strany PRO Jindřich Rajchl. Pro autora tohoto textu jde o jména, která reprezentují spíše extremismus než evangelium.
Kirk byl evangelikální mluvčí, influencer z prostředí amerického hnutí MAGA. Jeho rétorika zahrnovala misogynii, rasismus, konspirativní myšlení a politický cynismus. O tom na Proboha! ostatně píše ve svém článku David Novák. V českém kontextu se však jeho jméno dostalo do centra pozornosti až v momentě jeho smrti — a to nikoli jako předmět kritického rozboru, ale jako symbol hodný církevní pocty.
Poučení z dějin
Dějiny církve nabízejí poučný precedens. Už ve starověku se uvnitř křesťanství objevily dva přístupy ke kultuře tehdejšího světa. První — reprezentovaný například Taciánem nebo Tertulliánem — viděl pohanské okolí jako hrozbu a volal po uzavření církve do izolace. Tenhle tón, připomínající dnes tolikrát opakované výzvy ke „kulturní obraně“, není nový. Je ale krátkozraký.
Druhý směr se antické kultury nezříkal. Církevní otcové se nebáli převzít některé její pojmy a proměnit je ve službu víře. Někdy přejali i to, co později církev odmítla — jako v případě Jana Italose či Jana Filopona. Ale právě díky ochotě naslouchat vznikly velké teologické syntézy.
Objevila se i třetí cesta. Ne slepé odmítání, ale pečlivé rozlišování. Když například kapadočtí otcové převzali filosofické kategorie od pohanského myslitele Porfyria, nedělali to z lásky k pohanství, ale protože v jeho jazyce našli nástroje pro vyjádření víry v Trojici. Tak se stalo, že pojmy jako hypostaze a podstata, původně cizí, se staly základní slovní zásobou křesťanské teologie.
Některé výhrady konzervativců k liberalismu jsou oprávněné — a některé výhrady liberálů ke konzervatismu rovněž. V obou směrech lze nalézt impulz k proměně. K víře, která zůstává zakotvená v evangeliu, ale neztrácí rozlišovací schopnost.
To je lekce pro současnou situaci – z ideologické polarizace se nevystupuje útokem ani ústupem. Vede z ní cesta moudrosti, rozlišování a věrnosti evangeliu. Není třeba si lepit nálepky konzervativec nebo liberál. Zlatá střední cesta není vlažnost, ale pevnost v tom, co obstojí před Kristovým poselstvím.
