Ve světě, který stále silněji naráží na limity vlastního jednání, hledáme jazyk, jímž lze mluvit o víře i odpovědnosti zároveň. Nový sborník Doufat a jednat se stvořením ukazuje, že spiritualita nemusí stát mimo ekologickou krizi, ale může se stát jedním z míst, odkud začíná proměna vztahu k okolnímu světu i k sobě samým.
Ekumenická síť Společný domov v únoru křtila sborník modlitebních a spirituálně laděných textů reflektujících ekologické problémy dnešního světa. Křest knihy Doufat a jednat se stvořením se konal ve spolupráci s platformou Take Care v pražské kavárně Božská lahvice. Setkání doprovodil pestrý kulturní program. Zaznělo autorské čtení poezie Dominika Obruči, hudební vystoupení Evy Marťák a rozhovor s Adam Borzičem, který knihu pokřtil a představil koncept čtyř cest spirituality ve vztahu k přírodě.
Celý večer uváděl a provázel Adam Vrchlabský. Ten na začátku řekl, že cílem večera je vytvořit atmosféru pro hezký první dojem s knihou, která byla na místě volně k rozebrání. Padla také slova díků platformě Take Care a Luterské světové federaci, která vydání knihy finančně podpořila. Přítomna byla i Česká televize.
Hosté se mohli následně zaposlouchat do podmanivých tónů klavíru, houslí i zpěvu v podání mladé hudebnice Evy Marťák. Následoval rozhovor se spisovatelem, publicistou a terapeutem Adamem Borzičem. Ten se týkal představení tzv. zelené spirituality a konceptu čtyř cest prohloubení vztahu k Bohu a přírodě.
Jak se skrze přírodu můžeme setkávat s Bohem?
Koncept čtyř cest k Bohu rozvíjí tradiční křesťanskou mystiku. Klasické cesty (Via positiva a Via negativa) tak doplňují Via creativa (cesta tvořivosti) a Via transformativa (cesta proměny). „Via positiva afirmuje stvořitele a jeho stvoření, zve nás k setkávání se s úžasem. Začátek mystiky je dívat se na krajinu svítání čerstvýma, svěžíma očima,“ popsal Borzič s důrazem na to, že i drobné věci jsou darem, které je třeba přijímat s vděčností. „Je podivné, že v dějinách křesťanství nacházíme určitou válku s tělem. Slovo se stalo tělem, ne myšlenkou. Tělesnost je klíč,“ dodal Borzič a zdůraznil, že Via positiva je také spiritualita radosti z těla. „Pokud jsme schopni cítit, vidět a slyšet, tak bychom ten dar měli ocenit a prohlubovat.“
Ve zdánlivém protikladu k první cestě stojí Via negativa, která „vnímá Boha skrze to, co není“ a představuje setkání s Bohem v přítomnosti, a to i v utrpení, bolesti a soucitu. „Bylo by přehnané vše formulovat pozitivně. Všechny autentické duchovní tradice vidí to, že život je podroben i utrpení a krutosti.“ Soucit by tak podle něj měl být přirozenou odpovědí člověka na utrpení. Zároveň Borzič poznamenal, že soucit není pouze lidskou schopností. „Současní teologové uvádí, že pohled na neustálý teror v přírodě je značně omezený a dnes už překonaný. I zvířata jsou schopna překročit svou pudovost. Někdy se lidé požírají horším způsobem než zvířata.“ Antropocentrické myšlení, které staví člověka do centra vesmíru je dle Borziče problematické a brání v soucitu. „Lidé obvykle nepočítají do vyhynulých druhů sami sebe.“
Nemodlit se za svět, ale spolu se světem
Třetí Via creativa vychází z perspektivy tvořivosti, protože stvoření je tvořivé. Podle Borziče tuto cestu rozvíjíme třeba zahradničením, starostí o děti či prací, kterou děláme se smysluplností a chutí. Patří sem také rituály bohoslužby, které nás mají vést blíže k setkání se stvořením a tajemstvím života. Prakticky tak můžeme vést kajícné bohoslužby za to, jak se chováme ke stvoření. Podle Borziče není třeba se snažit nově modlit za svět, ale modlit se spolu se světem. „Když se modlíme, tak v tom nejsme sami. Příroda je součástí toho dění.“ To potvrdil svou zkušeností s jeho fenkou, která mu každé ráno dělá společnost při meditaci.
Poslední cesta, Via transformativa, zahrnuje proměnu. „Tato cesta nás zve k tomu, abychom jednali soucitně a spravedlivě, aby svět byl lidštější, víc blízký Božímu obrazu.“ Spoléhat na to, že „Pán Bůh to nějak vyřeší“ prý není moudré. „Budeme-li poctiví a naše spiritualita bude vtělená, tak uvidíme, že jsme v těžkém období dějin,“ zdůraznil Borzič v návaznosti na to, že současná vláda se zeleným tématům nevěnuje, a naopak se dle jeho slov vrací nový imperialismus, kde spolu soupeří velmoci a přepisuje se mapa světa. „Jedno procento nejbohatších lidí způsobuje strašnou ekologickou stopu, která dopadá na ty nejchudší.“
Transformativní cesta tak spojuje jak snahu žít pomalejším, udržitelnějším a citlivějším způsobem, tak i nenásilný aktivismus: „Není moudré učit krkavce jíst falafel místo masa, ale někdy je důležité křičet a ozvat se hlasitě vůči tomu, co ohrožuje a omezuje život, stvoření a lidskou důstojnost. Spiritualita, která se nestará o nejzranitelnější, mě nezajímá,“ uzavřel Borzič.
Ambientní tóny, existenciální otázky a vyslání knihy do světa
Po rozhovoru následovalo vystoupení Dominika Obruči, který přečetl dvě ukázky z knížky, mezi nimiž zaznělo například Krédo od Dorothee Sölle z knihy Daruj mi dar plačícího Boha. Obruča přednesl také své autorské básně, z nichž část byla dle jeho slov existenciálně laděná, část impresionistická a část věnovaná kostelům či poutním místům. „Kdybychom ze života odstranili všechna nebezpečí, co by nám zbylo? Kdybychom rozluštili všechna tajemství, bylo by dál pro co žít?“ Zaznělo například.
Poté se hosté mohli opět ponořit do ambientních tónů v podání Evy Marťák. Následoval samotný křest knihy Doufat a jednat se stvořením. „Přeji knize, aby proměňovala svět kolem nás, aby byl v souladu se stvořením, aby přinášela do světa více laskavosti, soucitu a ducha,“ uzavřel Adam Borzič.
Kniha nabízí pestrou mozaiku textů od autorů a autorek z církevní tradice i moderní doby. Čtenáři v ní najdou modlitby pokání, nářky, chvalozpěvy, díkůvzdání, prosebné texty, ale také odhodlání, naději a žehnání. Do textů se promítá jak úzkost klimatické krize, tak propojenost s přírodou a nacházení Boží přítomnosti ve všem živém. Kniha může sloužit jako inspirace pro slavení Doby stvoření, liturgii ekumenické bohoslužby či modlitbu křížové cesty. Nedílnou součástí jsou i environmentálně laděné básně.
