Kdo je učedníkem Ježíšovým, měl by být předním obhájcem rovné důstojnosti žen a mužů ve společnosti i církvi, měl by naplňovat Pavlovo slovo – tehdy revoluční a pro mnohé lidi v církvi dosud příliš revoluční a nestravitelné: Teď přece už nezáleží na tom, je-li kdo muž nebo žena, protože všichni jsme nové stvoření v Kristu, píše v kázání na třetí neděli postní Tomáš Halík.
Evangelium třetí neděle postní líčí setkání Ježíše se Samaritánkou u Jakubovy studny; je to scéna, popsaná ve čtvrté kapitole evangelia podle Jana.
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak (jak byl) – u té studny. Bylo kolem poledne.
Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. – Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“. Židé se totiž se Samaritány nestýkají.
Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: ‚Dej mi napít‘, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“
Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“
Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“
Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ‚Nemám muže‘; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“
Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‚(Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat‘.“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“
Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“
Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“
Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“.
Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“
Ježíš šokuje své učedníky, kteří ho vidí přátelsky rozmlouvat se Samaritánkou. Tyto zbožné muže může překvapit, ba pohoršovat hned několik věcí najednou: mluví se ženou, mluví s příslušnicí podezřelé etnické a náboženské menšiny, mluví se ženou několikrát rozvedenou, žijící v manželství, které je podle náboženského práva neplatné.
A Ježíš touto ženou očividně nepohrdá, nenapomíná ji, mluví s ní docela partnersky, dokonce o podstatných náboženských tématech. V úryvku navíc čteme, že tato žena, aniž by změnila svou životní situaci (ostatně asi těžko změnitelnou) – se hned po této rozmluvě stane apoštolkou: Obrací lidi k Ježíšovi dokonce dříve, než se tohoto úkolu ujmou jeho učedníci.
To, oč jde v této evangelijní scéně – vztah k ženám, vztah k menšinám a vztah k rozvedeným a znovu sezdaným a otázka pravosti různých náboženství – jsou témata, která jsou v naší době předmětem živých diskusí v katolické církvi. Kdybychom však tuto scénu přenesli do dneška, asi bychom byli svědky toho, že někteří, kteří se považují za zvláště pravověrné křesťany, by na Ježíšově místě jednali jinak než on, nesouhlasili by s ním, spíš by ho okamžitě tvrdě odsoudili.
Ježíš jako feminista
Dotkneme se všech těchto bodů jen krátce, více přenechávám vaší meditaci.
Zaprvé: vztah k ženám. Ježíš pohoršoval své současníky tím, jak velký prostor otvíral mezi svými nejbližšími ženám. Nejde jen o Samaritánku z citovaného evangelia nebo o Marii Magdalskou, „apoštolku apoštolů“. Jde také o ženu zachráněnou před kamenováním. Jde také o Marii, jejíž místo žákyně u nohou učitele – tedy roli, vyhrazenou tehdy výhradně mužům – Ježíš hájí před její sestrou Martou, která ji odkazuje do kuchyně k tradiční genderové roli.
Kdo je učedníkem Ježíšovým, měl by být předním obhájcem rovné důstojnosti žen a mužů ve společnosti i církvi, měl by naplňovat Pavlovo slovo – tehdy revoluční a pro mnohé lidi v církvi dosud příliš revoluční a nestravitelné: „Teď přece už nezáleží na tom, je-li kdo muž nebo žena, protože všichni jsme nové stvoření v Kristu“.
Pohlaví není gender
Jedním z velkých znamení naší doby je hlubší chápání důstojnosti ženy a jejího poslání ve společnosti i církvi. Genderová studia přinesla důležité poznání – totiž nutnost rozlišovat mezi pojmy pohlaví a gender. Příslušnost k pohlaví (mužství nebo ženství) je určená fyziologicko-anatomickými znaky, zatímco pojem gender označuje mužství a ženství jako sociální a kulturní role, které se proměňují v různých dějinných etapách a v různých kulturách.
Lpět na antickém a středověkém pojetí „neměnné lidské přirozenosti“ by znamenalo ignorovat společenský charakter lidské existence. Lidské bytí je vždy spolubytí, dotváří se v procesu společenského vývoje. Proto je rozlišení mezi pohlavím ve smyslu biologickém a genderem jakožto společensko-kulturním jevem zcela zásadní pro správné porozumění člověku a společnosti.
Ignorovat dějinný, dynamický aspekt lidské existence by znamenalo pro křesťanskou teologii a církev stejně draze zaplacenou slepotu, jakou bylo kdysi odmítání heliocentrické kosmologie, pak vývojové teorie, moderní demokracie, principu náboženské svobody nebo biblické hermeneutiky, nutnosti vykládat biblické texy v kontextu doby vzniku a různých literárních žánrů.
Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, a tím jim dal úkol rozvíjet dar mužství a dar ženství tvořivým způsobem v různých dobách a kulturách ve stálém dialogu s podněty, které jednotlivé doby a kultury nabízejí.
Samaritáni jako sudetští Němci či uprchlíci
Za druhé: V citované evangelijní scéně měli apoštolové další důvod k překvapení: Ježíš mluví se Samaritánkou. Tedy s příslušnicí etnika, které bylo považováno za cizí a nebezpečnou minoritu, s níž se správní Židé nestýkají. „Proč se s ní vůbec bavíš?“ ptají se pohoršeně učedníci. Cum grano salis (lat. se zrnkem soli, s trochou nadhledu pozn. red.) bychom to mohli přirovnat tehdejší vztah Židů k Samaritánům k někdejšímu vztahu českých nacionalistů k sudetským Němcům nebo k dnešnímu vztahu voličů SPD a podobných populistických uskupení k migrantům včetně přistěhovalcům z Ukrajiny.
Evangelia opakovaně svědčí o tom, že Ježíš trvale upřednostňoval právě odmítané menšiny. V mnoha situacích a mnoha podobenstvích hrají právě Samaritáni v Ježíšově kázání a praxi pozitivní roli: vzpomeňme na „milosrdného Samaritána“ či toho jediného, který z deseti uzdravených projevil vděčnost. To je velmi aktuální poselství evangelia právě pro naši dobu, kdy populisté v řadě zemí získávají podporu většiny a útočí na menšiny.
Nemá-li se však demokracie stát nebezpečnou diktaturou snadno zmanipulovatelné většiny, musí ctít principy právního státu včetně ochrany menšin. Mravní povinností Ježíšových učedníků v naší době je varovat před populisty a nacionalisty – a církev to dnes naštěstí ústy papežů jasně říká: křesťan nemůže být nacionalistou, nesmí podléhat ideologiím politických extremistů a populistů.
Apoštolka ještě před apoštoly
Náš příběh přináší ještě třetí překvapení: Ježíš mluví se ženou, která měla pět mužů a nyní žije v manželství, o němž on sám jasně prohlásil, že je z hlediska náboženského práva nelegitimní. Ježíš ale zároveň ví, že taková je její situace, patrně lidsky nezměnitelná – a tuto ženu přijímá i s těmito životními okolnostmi. Všimněme si dobře: Nechválí a nelegitimizuje její současný svazek, ale zároveň ji nekaceřuje, nevylučuje, nenakládá na ni žádná břemena, nenutí ji ze svazku odejít.
A zopakujme to ještě jednou: tato žena – v této své situaci – se stává apoštolkou a svědkyní, která k Ježíšovi obrací lidi – ano, ještě dříve, než se tohoto úkolu ujmou apoštolové.
Vzpomeňme v této souvislosti na mnohde dosud existující praxi církve ve vztahu k lidem v podobných situacích. Žena, která v důsledku nevěry svého manžela zůstala opuštěná, pokud později našla člověka, který mohl být jí a jejím dětem životní oporou a uzavřela s ním manželství, byla navěky odstrčena od Ježíšova stolu, nesměla přistoupit k přijímání. K ospravedlnění této hluboce nekřesťanské praxe byla dokonce zneužívána Ježíšova slova o rozvedených, jejichž smysl byl právě opačný: měl varovat muže, aby lehkomyslným propouštěním manželek neuvrhly ženy do takových situací.
Když papež František vzal vážně evangelium a řekl, že k lidem v takzvaně nelegitimních situacích nesmíme přistupovat zákonicky, jako soudci, nýbrž jako lékaři, empaticky, s respektem k jejich osobní situaci, lidské zralosti a zralosti víry, že musíme dát prostor také jejich osobnímu svědomí a když připomenul, že eucharistie je lékem a posilou na cestě, nikoliv odměnou pro premianty v Boží škole, povstal proti němu válečný pokřik farizejů dnešní doby.
Monopol na Boha
Avšak citovaný rozhovor Ježíše se Samaritánkou předkládá k zamyšlení ještě čtvrté, nejkomplikovanější téma. Samařanka pokládá Ježíšovi velmi zásadní otázku: jsou tady různá náboženství, různé kulty, různé chrámy – ten váš židovský v Jeruzalémě, ten náš samařský na této hoře – který je tedy ten pravý?
Podobnou otázku si mnozí kladou i v dnešní době radikální plurality náboženství. Má některé náboženství „monopol na Boha“?
Ježíšova odpověď není vůbec jednoduchá, a před námi stojí úkol ji velmi zodpovědně promyslet a aplikovat na dnešní situaci. Porozumět této Ježíšově odpovědi Samaritánce vyžaduje mnoho modlitby a studia.
Ježíš jako v mnoha jiných případech předkládá paradoxní odpověď. Na jedné straně je dalek toho, aby lacině relativizoval své, tj. židovské náboženství. Říká jasně: Spása je ze Židů.
Ale hned dodává něco, co dosud překvapuje Židy i křesťany: blíží se doba, která ony náboženské hranice překoná. Blíží se doba, kdy se přestaneme fixovat na své svatyně a přít se o to, které náboženství je to nejlepší, ve kterém chrámě jsme Bohu blíž.
V duchu a pravdě
Ježíš doslova říká: „Blíží se doba, kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“
Podobně svatý Pavel řekne: Teď už nezáleží na tom, zda jsi Žid, nebo pohan.
Kristus nepřišel proto, aby stavěl nové hradby, nýbrž aby všechny stávající hradby zbořil. A nakonec přijde doba, o níž píše Janova Apokalypsa: v nebeském Jeruzalémě už žádný chrám nebude.
Na naší cestě dějinami máme své chrámy, své náboženské instituce. Mají a mohou sloužit naší úctě k Bohu, ale kdybychom se na ně příliš fixovali a chtěli naši víru uzavřít do jejich stěn, musel by Bůh jimi pořádně zatřást. Neděje se už něco takového? Rozumíme tomu, co nám Bůh chce říci skrze krize našich náboženských institucí?
Když se v nedávné době pandemie koronaviru zavřely chrámy (a to nejen křesťanské), nemohl jsem se zbavit myšlenky, že ty prázdné a zavřené kostely jsou prorockým varovným znamením: neprojde-li naše církev a naše zbožnost reformou, obrácením, prohloubením, brzy budou mnohé kostely prázdné a zavřené nadobro. Copak jsme už dlouho v řadě zemí – včetně naší vlasti – nepozorovali dlouhodobý trend vyprazdňování, zavírání a prodávání budov kostelů, klášterů a kněžských seminářů?
Prázdný chrám jako výzva k reformě
Když byl zničen jeruzalemský chrám, židovství muselo projít velkou reformou: řád obětí v chrámu byl nahrazen rytmem modliteb, oltář chrámu byl zastoupen stolem židovské rodiny; mnohé rituální předpisy musely být opuštěny; mnohá místa v Bibli zcela nově pochopena. Důraz života víry byl přesunut od obětí v chrámu ke studiu Písma, k modlitbě a konání dobrých skutků.
Neděje se s křesťanstvím dnes něco podobného? Možná zaniká určitá podoba církve, na kterou jsme si zvykli. My však místo paniky a nostalgie máme najít novou podobu křesťanství, v níž bude více prostoru pro službu Bohu v Duchu a pravdě.
Dějiny církve znají bezpočet reforem. Tento rok je jubileem svatého Františka, proroka a reformátora, který odvážně odpověděl na Boží výzvu: Vstaň a oprav můj dům! V době mocné církve objevil Kristovu chudobu.
Je ona výzva papeže Františka k synodální obnově, k odvaze být „novým způsobem křesťany“, „novým způsobem církví“, být církví ve tvaru společné cesty(syn hodos), otevřené pro všechny, tím, co po nás chce Bůh v této době velkých proměn? A jestliže ano, co pro to na nejrůznějších rovinách můžeme a máme udělat? Dovolte mi skončit touto otázkou. Hotové odpovědi nemám. Přemýšlím o tom už několik let dnem i nocí, ale nejsem v tom sám. Modleme se, abychom dobře rozuměli Božím výzvám.
