Když ve Sněmovně končí jedno volební období, končí i jedna méně viditelná, ale důležitá služba. Kaplani nejsou slyšet z řečniště, ale jsou nablízku. Neřeší tiskové konference, ale tiché otázky, které si lidé kladou ve dne i v noci. V atmosféře kampaní, statistik a nových koberců připomínají, že i politika má duši – a že je potřeba se o ni starat.
Volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR končí. Sněmovna o letních prázdninách dostala nové koberce, protože ty předchozí byly poskvrněny kávou a vším možným, co se do jednacího sálu nosit nemá – a přesto někdy nosí. Na stěnách jsou nové kamery, možná se změnila i kabeláž. Určitě se zapracovalo na bezpečnosti. To vidět není – a je to tak správně. Jsou tu také nové běhouny v chodbách, po nichž stíhají poslankyně a poslanci různá jednání. Co všechno se ještě mění?
Sněmovní kaplani také uzavírají jednu sezónu. Z principu si oba kaplani nesmějí vymýšlet. Jsou k dispozici zaměstnancům i voleným. To oni si musí říct. A když si někdy v polovině mandátu řekly dvě ženy, že by potřebovaly nádech před začátkem středečního jednání, a chtěly si pozvat ty, kteří s Bohem mluví častěji než ony, pak to byla výzva pro nás dva – pro P. Milana Hanuše a pro mě.
„Ženy, ženy, ty si vymýšlejí…“ Ano, pozvánky byly růžové. Povedlo se nám pozvat zhruba z poloviny opět ženy k rozhovorům. První „Snídaně pro duši“, jak tomu poslankyně začaly říkat, byla o tom, zda „je Bůh taky žena“. Posléze se přidal i muž, poslanec z Liberecka Jan Berki, a ještě liberecká Jarmila Levko. Skvěle se s nimi spolupracovalo. K nim ještě jejich asistenti – Kristýna, Jan, Miloš a další nejmenovaní.
Velký dík patří servisu, který Sněmovna poskytuje. A samozřejmě i pestrému společenství přátel, zaměstnanců a hostů, kteří si přivstali a přišli snídat s námi. Tato komunita pak na závěr uspořádala „Poslední večeři“ – a z příspěvků, dokonce i z omluv bylo znát, co všechno takové ranní chvíle přinesly.
Pokud to v této sezóně byly převážně ženy, kterým jsme se věnovali, pak to bylo jen dobře. Jsou ve Sněmovně v menšině a – mýma chlapskýma očima viděno – jsou dost často osočovány, pomlouvány a označovány slovy, která se ani v soukromí neříkají. Především to jsou muži, kteří na ně zkoušejí pouštět hrůzu. Občas se k chlapům přidá nějaká zralá žena. A to zvlášť, pokud je ta zvolená poslankyně mladšího věku.
Sněmovna však potřebuje v celkové skladbě zákonodárců i mladší lidi, za kterými budou stát ti starší jako rádci. A potřebuje ženy.
V mezidobí, kdy běží naplno kampaň, a ti, kteří znovu kandidují, jsou ve svých volebních obvodech, chodí do Sněmovny novináři a dělají analýzy, sčítají hodiny vynaložené na projevy, jednotlivá hlasování a další data. Ptají se i nás na budoucnost. A my krčíme rameny.
Přijdou-li muži, bude to jiné. Pozvánky budou modré či třeba zelené. Půjde třeba o ranní posilovnu či rovnou saunu. Záležet bude na těch, kteří si řeknou, co potřebují. My jim budeme nablízku.
Na začátku naší práce někteří naši kolegové na prstech počítali okolní kostely: sv. Tomáš, Josef, Mikuláš, Panna Maria Vítězná, Panna Maria pod řetězem a další. Jsou krásné a skvěle obsazené. Je možné si tam zajít, domluvit svátosti a osobní péči. Ale – a to je podstatné – ty kostely nemají nohy. A nejsou s těmi kuchaři a číšníky, uklízečkami, knihovníky a asistenty v tom napjatém čase. Nejsou se sněmovními lidmi na dotek – třeba i v noci, když se jedná. Nepodrží jim dveře a nedají svůj úsměv. Nabízejí své ticho, ale nejsou u těch potřebných blízko – jen zticha.
My dva nemáme potřebu reagovat na vše, protože se věci staly trochu jinak či proto, že nikdo z nás vlastně neví, jak se věci udály. A nechceme poznámkovat to či ono. To je nakonec buď přímá účast na politice, či prosté sebezviditelnění.
A protože není třeba politizovat naše postoje a protože nepotřebujeme reklamu, budeme i nadále stát vedle všech, kteří v tom světě žijí – opozičních či koaličních, klasických či různým způsobem extrémních. Všichni jsou to lidé. Suďte nás, myslete si, že jim máme mluvit do duše, a vzkazujte nám, co chcete. Respektujeme vaše právo. Nedivíme se a nemáme s tím problém – ale dělat to nebudeme.
Budeme s nimi a podržíme je, když se budou sypat, a zaradujeme se s nimi, když jim bude dobře. Na skleničky a přípitky si dáme pozor – to se uctivě ztrácíme za jinou prací. Usilovně budeme představovat práci Sněmovny a její pravidla, vysvětlovat a obhajovat. Budeme se modlit a přimlouvat se s nimi a za ně.
My pracujeme na atmosféře porozumění a uctivosti. Kostely totiž nohy nemají – my ty nohy máme. A možná se to po nás chce i jinde – nejde jen o Sněmovnu.
Křesťanství tu nemá radit a poučovat, zakazovat a povolovat. Víra má osvobozovat svou pokornou svobodou a odpovídat, když se někdo ptá. Jistěže ne rychle – ale až poté, co ta otázka vykvete, až když se objeví všechny souvislosti. A najít pestíky odpovědi mají nakonec ti, kteří se ptají. My máme jen doprovázet a usmívat se. Protože takové nalezení odpovědi je krásné.
A pak sami jdeme do kostela, prožíváme obřady, abychom za všechno poděkovali a načerpali síly, a zase pak šli. Možná se někdo naučí chodit k čerpací stanici spolu s námi.
