Cesta do Buči je složitá, Rusové zrovna pouští na Kyjev drony, nefunguje GPS, signál vypadává, motáme se a nemůžeme se navzájem dovolat. Nakonec ale dojíždíme. Je krásný jarní den a město žije. Rusové právě na tomto klidném kyjevském předměstí během měsíce okupace povraždili více než 560 nevinných civilistů. Přijeli jsme sem promluvit s otcem Andrijem Halavinem. Právě na pozemku kostela, ve kterém slouží, byly vyhloubeny masové hroby pro popravené civilisty.
Mohl byste mi popsat, co se tady u kostela dělo, co se dělo po začátku ruské okupace?
Na území chrámu, kde se teď nacházíme, byl během ruské okupace hromadný hrob. Byli jsme nuceni pohřbívat naše zabité sousedy, příbuzné, blízké. Část těch lidí, které postříleli a umučili Rusové, byla v márnici, ta ale nemohla fungovat, protože nebyla elektřina ani plyn. Nejel ani internet a signál, byli jsme kompletně odstřihnutí od zbytku světa.
Další část lidí ležela zastřelená na ulicích a zabitá ve vlastních autech, protože je okupanti postříleli jako zvířata, když se snažili odjet. Bylo potřeba je pohřbít. Mnoho lidí utíkalo a nemohli si s sebou vzít všechno, sami nasedali do aut a ujížděli, často rovnou vstříc ruské palbě. Pokud měli velkého psa, prostě ho pustili a na ulicích jich pak bylo hodně. Aby zvířata neničila těla, bylo nutné vymyslet způsob, jak těla pohřbít.
Muselo to být opravdu strašné. Kdo učinil to rozhodnutí, že budou masové hroby vyhloubeny právě tady za kostelem?
Nemocnice a márnice jsou asi 300–400 metrů odsud, městský hřbitov je mimo město, proto úřady hledaly místo, kde by bylo možné pohřbívat. Dne 10. března jsem měl schůzku se starostou. Už si to místo vytipovali a ptali se, jestli nám to nevadí.
Domluvili jsme se, kde přesně to bude, protože jsme tehdy nevěděli, jak dlouho bude okupace trvat, jestli to pohřebiště bude trvalé, nebo dojde k exhumaci. Proto jsme se snažili najít důstojné místo pro případ, že by to bylo natrvalo.
Určili jsme místo a 10. března tady začalo pohřbívání. Chvilku poté se dokonce rozšířilo na Facebooku video z improvizovaných pohřbů. Zveřejnili ho lidé, kterým se odsud podařilo odjet. Rusové tu byli ještě 20 dní a video už bylo na Facebooku. Takže to, co říká Lavrov a podobní – že to vše byla inscenace – to není pravda. Jako věřící člověk věřím na zázraky, ale ne do takové míry.
Vy sám jste byl celou dobu tady, v kostele?
Celou dobu fyzicky ne. Byl jsem buď tady v kostele, nebo doma. Když 10. března začalo pohřbívání, odevzdal jsem klíče od brány. Zároveň 9. března, den předtím, se lidé pokoušeli odjet. Sjelo se hodně aut, čekali, že přijedou autobusy a bude humanitární koridor, ale autobusy nepustili. Část lidí se rozešla a část odjela na vlastní riziko v koloně aut.
Po začátku pohřbívání sem poprvé přijely záchranné složky, Červený kříž, a byly vpuštěny autobusy z Kyjeva, takže lidé odjížděli organizovaně. U městské rady tehdy bylo několik tisíc lidí. Využili jsme toho, že tam bylo hodně svědků a že Rusové pravděpodobně nebudou zasahovat. A začali jsme pohřbívat.
Viděl jste, jak se Rusové k ostatním občanům Buči chovali?
Ano, viděl jsem. Kdybych viděl samotné zabíjení, asi bych ležel vedle nich, ale byl jsem například svědkem toho, jak svlékali muže – hledali tetování, asi vojenské znaky nebo modřiny od zbraní. Viděl jsem, jak vtrhávali do domů, prohledávali je a hledali „nacisty“, které pochopitelně nemohli najít.
Jako věřící člověk – jak jste se modlil? Jak jste o tom mluvil s Bohem? Nedokážu si to představit. Kde jste našel sílu?
Podívejte, když se v běžném životě něco stane, hned vezmeme telefon, hledáme kontakty, známé, kdo může pomoci, sháníme peníze, obracíme se na úřady a tak dále.
Ale přijde chvíle, kdy to všechno nemá žádnou sílu. Nikdo vám nepomůže, kromě Boha. A v Něm zůstává jediná naděje. A právě v takových chvílích jsme se nacházeli my, a to také byly asi ty nejupřímnější modlitby. Protože nevíte, co s vámi bude dál. Jestli ještě uvidíte své blízké.
Člověk si postupně zvykne na všechno. Když nedaleko ode mě všechno vybuchovalo, byl tu kouř a létaly vrtulníky – na to jsme si zvykli. A pak, o pár dní později, když 27. března ruská kolona vjela do Buči… když tu kolonu nevidíte, ale najednou 200 metrů od vás začne boj a vy vůbec nechápete, co se děje – byl to šok. Ale potom si člověk postupně stejně zvykne na všechno.
Před těmi šáhidy a před tím vším se člověk může schovat, samozřejmě to nic nemění na tom, jestli se bojíte, nebo ne, ale žít je stejně potřeba. A to, že budete jen sedět se založenýma rukama a plakat, vám nijak nepomůže. Víte, jeden člověk říkal o svatých, že to nejsou lidé, kteří nepláčou. Oni pláčou – ale pláčou za pochodu. A my nemáme jinou volbu. Trochu jsme si poplakali, trochu jsme si posteskli… První šok přešel a je potřeba žít dál.
Jak to vše ovlivnilo vaši místní církevní komunitu?
Bůh nás na vše připravoval. Uvedu příklad s online přenosy. Přišel čas koronaviru, to byl takový první strach, říkalo se, že se nemá chodit do kostela, proto jsme začali přenášet bohoslužby živě. Od té doby máme přenos úplně každé bohoslužby.
Koronavirus přešel a 24. února 2022 začala válka. Ty přenosy pokračují dál. Mnoho žen s dětmi odjelo do zahraničí, přesto však zůstávají součástí naší komunity. Mohou psát jména lidí, za které se máme modlit, a sledují bohoslužby na Facebooku živě.
Pocítil jste, že by se lidé po takových hrůzách více obraceli k Bohu?
Mění se důvody, proč lidé přicházejí k Bohu. Teď přicházejí jinak. Někdo má manžela ve válce, někdo přišel o majetek, někdo si myslel, že to je katastrofa. A taky máme zkušenost, kterou bych nikomu nepřál, ale myslím, že by bylo dobré ji aspoň teoreticky zažít. Víte jakou? Když lidé odjíždějí a vezmou si s sebou jen jeden kufr – to je celý jejich život. Dům, garáž, auto, všechny věci zůstaly. A oni odjíždějí do neznáma. A tehdy pochopí, že vlastně ztratili všechno… a zároveň nic. Protože děti jsou živé, rodina je v pořádku. A najednou dochází k přehodnocení toho, na čem nám záleží. Člověk pochopí, co je skutečně důležité. To, co dříve považoval za zásadní, najednou není nic.
Pak se lidé začali vracet. Někdo zjistil, že jeho dům už neexistuje. Někdo ho měl vyrabovaný ruskými vojáky. Ale to všechno se dá znovu postavit. Když 27. dne vjela do města kolona, bylo tam mnoho tanků a jedna ulice byla úplně zničena. Díky Bohu nikdo z civilistů nezemřel. Dnes jsou ty domy znovu postavené. Když tou ulicí projedete, ani nepoznáte, co se tam stalo.
Takže lidé duchovně rostou. A tahle válka… víte, často se lidé ptají, proč to Bůh dopouští. My se dnes spíš ptáme: k čemu to je? Co si z toho můžeme odnést?
Mnoho lidí se ptá, zda mohou ukrajinští křesťané odpustit Rusům. Jak se na to díváte vy?
Otázka je podle mě jiná: kdy odpustit? Já odpustím dnes – ale zítra budou znovu zabíjet. Každý den máme letecké poplachy, lidé umírají. Z pátku na sobotu byl například ostřelován i náš region a lidé zahynuli.
Víte, Bůh také odpouští – ale ne všem. Odpouští těm, kteří činí pokání. A zatím jsem neviděl, že by Rusové činili pokání. Když přijdu k Rusům a řeknu: „Odpouštím vám,“ oni odpoví: „A co je nám po tvém odpuštění?“ – pak to zatím nemá smysl.
Teď na to ještě není čas. V Bibli je verš o tom, že se nemají házet perly sviním. Možná to souvisí i s tímhle. Možná jednou přijde čas. Rusové se mohou změnit. Vidíme příklad Německa – naši dědové bojovali proti nacistům, dnes spolu normálně komunikujeme. Pokud se Rusové změní, přijde čas i na odpuštění. Já alespoň říkám svým věřícím: buďme k sobě upřímní. Řekněme si třeba i v modlitbě: víme, že máme odpouštět, ale teď na to ještě nejsme připraveni.
A zároveň o tom přemýšlejme. Nemáme právo zrezivět v nenávisti. Nenávist nesmí být tím, co nás vede do budoucnosti. Musíme žít pro něco dobrého, pozitivního, světlého. Ať už Rusové jsou, nebo nejsou – my tu budeme dál.
A co cítíte vy osobně?
Říkám, co bych si přál. Samozřejmě člověk nedokáže všechno zapomenout ze dne na den – možná to tak řekne slovy, ale ty věci se stejně čas od času vracejí. Psychologické následky tu s námi a našimi dětmi zůstanou ještě desítky let.
Válka fakticky začala už v roce 2014, když Rusové obsadili Krym. Moje mladší dcera šla tehdy do školy. Dnes už školu dokončila, studuje na univerzitě – a válka stále pokračuje. To znamená, že celá generace dětí nezažila mírový život. Ano, mezi lety 2014 a 2022 existovala část Ukrajiny, kde lidé válku nepociťovali tak silně – díky našim vojákům mohly děti žít relativně normálně. Viděli jsme to v televizi, ale bylo to klidnější.
Dnes už Rusové nedokážou porazit naše vojáky na bojišti, a tak se uchylují k teroru. Ničí vodní elektrárny, chtějí, abychom mrzli, aby nebyl plyn ani elektřina, útočí na dětské domovy a podobně. Dopouštějí se válečných zločinů a genocidy.
V českých církvích někdy slyšíme názor, že se o politice a válkách nemá mluvit v kostele. Co si o tom myslíte?
Víte, v dnešní době – když mluvíme o konkrétních osobách, koho volit a koho ne – to je politika a možná to do kostela nepatří. Ale když mluvíme o dobru a zlu, tak právě to je hlavní poslání církve: ukazovat lidem, co skutečně je dobro a co je zlo. A když se ten rozdíl začne rozmazávat, když není jasné, co je bílé a co černé, ale všechno je šedé – to je problém.
Mohu dát příklad pravoslavné církve. Existuje jich šestnáct. A problém je, že ty, které jdou ve stopách Ruska, tuto válku často ignorují. Mlčí.
A pak je otázka: umírají lidé – jak můžete mlčet? Můžete mít rádi Rusko, ale nemáte právo mlčet o tom, co se děje. Dá se to říct i jinak: nemusíme používat názvy států. Když stát A ničí stát B – je to zlo, nebo ne? Nezáleží na názvu, důležité je, co je správné a co špatné. Žijeme v době, kdy pravda často není vidět, zvlášť pod vlivem propagandy. Ale pravda je jen jedna. Dříve v Sovětském svazu existovalo mnoho „pravd“ – různé noviny, různé verze reality. Každý měl svou pravdu, ale skutečnost je jen jedna. A je důležité ji hledat.
Zmiňoval jste pravoslavnou církev. Jaká je teď situace s různými církvemi tady na Ukrajině?
Ukrajina má jednu velkou výhodu: od začátku nezávislosti tu existují rady církví. Spolupracují různé náboženské skupiny – křesťané, muslimové, židé. Nemáme jednu státní církev a nedochází k žádnému pronásledování. Problém je ale s Moskevským patriarchátem, který Rusko využívá pro své politické cíle. Stát nechce zasahovat do víry, ale říká: během války nemůže být žádná církev řízena z agresorské země.
Například na začátku války se bojovalo o letiště Hostomel nedaleko odsud. Rusové ho chtěli využít k útoku na Kyjev. Probíhaly tam těžké boje, létaly nad námi vrtulníky. Jeden ruský vrtulník Ka-52 byl sestřelen. Policie jela zatknout piloty a viděla, jak pro ně přijíždí auto. Řidiče zadrželi – a ukázalo se, že je to kněz Moskevského patriarchátu.
Otázka zní: je to kněz, nebo zrádce? Stát nebojuje proti myšlenkám, ale brání svou nezávislost. A pokud někdo zradí svou zemi, musí nést odpovědnost. Ruská církev u nás není přímo zakázaná, ale řeší se to. Je to složité, protože existuje tlak a snaha to prezentovat jako pronásledování. Stát ale říká: neříkáme vám, jak věřit – ale nemůžete být řízeni z nepřátelské země.
A ještě jeden příklad: nemáme v okolí jediný kostel, který by nebyl poškozen. Byli jsme ve Svatohirsku a jeden kněz z Moskevského patriarchátu říkal, že válka na Ukrajině je proto, že lidé nevěří v Boha. Ale podívejte – víra s tím nemá nic společného. Třeba takový kněz Myron Zveryčuk, pravoslavná církev Ukrajiny. Žil v Buči, sloužil v Kyjevě. Rusové ho zastřelili.
A jiný kněz, otec Volodymyr, měl proruské názory. Nikdo ho za to nepronásledoval. Ale když na jeho chrám dopadla ruská mina, nezáleželo na tom, jakým jazykem mluvil nebo do jaké církve patřil. Zahynul stejně.
Co byste vzkázal českým věřícím?
Dívali jsme se kdysi v televizi, jak Rusko útočilo na Gruzii nebo Sýrii. Bylo nám těch lidí líto, ale dokud jsme to nezažili sami, nerozuměli jsme jim. Je důležité, aby lidé v Evropě, i když to sami nezažili, pochopili: když budou zavírat oči, může to přijít mnohem rychleji, než si myslí.
Frontová linie na Ukrajině je obrovská. A my jsme velmi vděční za podporu. Bez ní bychom se sotva dokázali bránit.
Lidé v Evropě by ale měli pochopit, a věřící především, že pomoc Ukrajině není jen nějaká „almužna“, aby nemuseli slyšet o válce. Je to investice – především do jejich vlastní bezpečnosti. Na okupovaných územích Rusové nutí místní muže bojovat proti nám. A pokud bychom prohráli, mohlo by se to stát i jinde – třeba proti Polsku nebo jiným zemím.
