Být rabínem v době, kdy se střední Evropa otřásá pod tlakem narůstajícího extremismu, vyžaduje víc než jen znalost textů. David Maxa, duchovní správce komunity Ec chajim, v druhé části rozhovoru odmítá roli „správce muzea“ a ukazuje judaismus jako dravou, kritickou a hluboce lidskou tradici. V době, kdy dezinformace ničí schopnost dialogu, Maxa nabízí tisíciletím prověřený „imunitní systém“ – od umění vést čestný spor až po humor, který fanatikům bere vítr z plachet. Jak v časech úzkosti neztratit naději a proč je pro sekulární společnost důležitější studium ve dvojici než prázdná hesla o svobodě?
Často říkáte, že česká společnost má tendenci vnímat židovství jako něco „muzejního“. Kdy jste se s tím naposledy setkal úplně konkrétně – a co s tím děláte v praxi v komunitě Ec chajim?
Docela často se mi stává, že slyším lidi mluvit o židovství v minulém čase: „Židé žili… Židé slavili… Židé dělali…“. Nemusí to být myšleno zle. Je to spíš důsledek toho, že obecné vzdělávání, veřejný diskurz i kulturní paměť rámují židovství především skrze dějiny, památky a holokaust, který mi Židé nazýváme šoa. Jenže židovství není kapitola v učebnici dějepisu, ale živá tradice. Je to způsob, jak žít život, jak vychovávat děti, jak slavit a jak truchlit. V Ec chajim se „muzejnímu“ pohledu bráníme velmi prostě: žijeme.
Co může judaismus nabídnout dnešní moderní a sekulární společnosti, která se často cítí vykořeněná?
Judaismus nestojí v protikladu vůči modernímu a sekulárnímu světu. Nabízí životní moudrost, morální hloubku a schopnost žít s otázkami bez potřeby jednoduchých odpovědí.
Vaše motto zní „Mír a zdar dalekému i blízkému“. Jak má tento „židovský mír“ vypadat v praxi, když se společnost kolem nás štěpí a radikalizuje?
Znamená to být schopen vést dialog nejen s lidmi, kteří jsou mi podobní, ale i s lidmi, kteří jsou zcela odlišní. Mír se v hebrejštině řekne šalom. Šalom v judaismu není pouhá absence konfliktu, ale intenzivní práce na tom, že lidská důstojnost může existovat i tam, kde se rozcházejí pohledy na život. A to je v dnešním stále fragmentovanějším světě snad jeden z nejtěžších úkolů.
Pro křesťany bývá základem vyznání víry, u vás ale vidíme důraz na „dělání“. Jak byste tento rozdíl v přístupu k životu a Bohu vysvětlil?
V judaismu víra neznamená přesvědčení o Boží existenci nebo vyznávání určitého souboru tvrzení, ale především důvěru a věrnost vztahu mezi Bohem a člověkem. Praxe judaismu v tomto ohledu kopíruje samotnou praxi života. Malé dítě se nejprve učí žít tím, že pozoruje, napodobuje a jedná, tedy dívá se, co dělají rodiče, jak reagují, jak se chovají k druhým. Teprve mnohem později přichází schopnost to, co dělá, pojmenovat, pochopit a reflektovat. Podobně i v judaismu člověk často nejprve „žije“ micvot, tedy se modlí se, slaví svátky a dodržuje rytmus času. Až skrze tuto zkušenost se v něm postupně vyvíjí vztah k Bohu.
Může být tato žitá tradice inspirativní i pro křesťany nebo sekulární lidi v době, kdy svět ovládá hněv a cynismus?
Stejně jako judaismus je i křesťanství duchovně mimořádně bohatá tradice. Obě vycházejí ze společných kořenů, sdílejí biblický jazyk i základní etické intuice, zároveň se však v teologii i praxi v mnohém rozcházejí. Právě proto mohou být pro sebe navzájem inspirativní, pokud jejich cílem nebude přetvářet toho druhého ke svému obrazu, ale učit se jeden od druhého ve vzájemném respektu. Ze žité tradice judaismu může být dnes velmi konkrétní inspirací schopnost žít s otázkami a s nesouhlasem. Židovská tradice se nesnaží rozpory rychle uhladit nebo umlčet. Učí nás, že ne každá otázka má okamžitou odpověď a že ne každá neshoda musí vést k rozchodu.
Takový přístup vyžaduje odvahu ke sporu. Existuje pro to v judaismu nějaký konkrétní koncept?
V judaismu pro to máme výraz machloket le-šem šamajim, „spor pro jméno Nebes”, tedy spor vedený z upřímné snahy porozumět pravdě a sloužit vyšším hodnotám. Takový spor není hrozbou pro vztah, ale jeho součástí. Lidé se mohou zásadně lišit v názorech, a přesto se respektovat. V době, kdy se nesouhlas okamžitě mění v nepřátelství, je to nesmírně cenná lekce, která ukazuje, že pluralita nemusí znamenat rozkol. Právě tato schopnost vést spor, aniž bychom ztratili přátelství, může být jedním z nejdůležitějších darů, které judaismus dokáže nabídnout dnešnímu světu.
Vidíte svět spíše skrze obavy, nebo optimismus, když sledujete zprávy jako správce Středoevropského bejt dinu?
Převažuje naděje. Optimismus spoléhá na to, že se věci samy zlepší. Naděje vychází z reality takové, jaká je, a přesto se rozhoduje jednat. Naděje v tomto ohledu vyrůstá z bdělosti, solidarity a ochoty jednat. Velmi přesně to řekl Václav Havel: „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Co jsou dnes tři největší výzvy pro židovský život ve střední Evropě – a kde naopak vidíte nečekané zdroje naděje?
Tou největší výzvou je to, aby nedošlo k normalizaci antisemitismu tak, jako se již stalo na Západě, zejména v univerzitním prostředí. Dochází k tomu vždy plíživě. Antisemitské stereotypy a narativy se dostávají z extremistických okrajů do mainstreamu, čímž se stávají „salonfähig“. Právě tato normalizace je nebezpečná, protože znecitlivuje společnost a posouvá hranice toho, co je považováno za přijatelné.
Druhou zásadní výzvou je demografická křehkost židovských komunit ve střední Evropě. Šoa a následná desetiletí komunistických režimů přerušily přirozenou kontinuitu paměti, vzdělávání i náboženského života. Mnohé komunity se smršťují, stárnou a jsou dlouhodobé. Nejde jen o počty, ale o udržitelnost živé tradice a její předávání další generaci.
Třetí výzvou je pocit izolace a osamění, o kterém dnes v židovských komunitách často slyším. Mnoho lidí má dojem, že jejich obavy nejsou slyšeny nebo jsou relativizovány a že v zásadních otázkách zůstávají sami. To oslabuje důvěru ve společnost jako celek a vede k uzavírání se do sebe.
Ale přesto vidím i zdroje naděje v mladé generaci a jejím hlubokém zájmu o židovskou identitu. Stejně důležité je i přeshraniční síťování komunit, které brání osamocení, a návrat k hodnotám společného soužití.
Když mluvíte s lidmi v českých městech, jaké strachy slýcháte nejčastěji? A co jim nabízíte jako oporu?
Kromě zmiňovaného antisemitismu se v rozhovorech s lidmi velmi často objevuje ještě jeden „slon v místnosti“, tedy strach, který se netýká jen Židů, ale zasahuje všechny bez rozdílu původu či vyznání. Je to strach z války a z násilí, které má dnes velmi konkrétní obrysy a které vidíme jen několik set kilometrů od nás. Nazývejme věci pravými jmény. Šiřitelem tohoto násilí je Rusko a jeho režim, který dlouhodobě a systematicky pohrdá hodnotou lidského života. Jde o důsledky zrůdného režimu, který nezná hranice, zábrany ani odpovědnost. O to víc mě znepokojuje, že i u nás zaznívají hlasy, které toto nebezpečí relativizují, nebo s ním dokonce sympatizují. Jde o základní morální orientaci, zda jsme ještě schopni rozlišit mezi obětí a agresorem.
A co jim jako rabín nabízíte – ne v rovině „moudrých slov“, ale jako konkrétní oporu a praxi?
Prakticky od začátku svého působení v roli komunitního rabína vidím, jak zásadní oporou může být lidem živá komunita. Ve chvíli, kdy se svět stává nepřehledným a narůstá úzkost, lidé nepotřebují další abstraktní vysvětlení, ale konkrétní místa a vztahy. Místa, kam mohou přijít se strachem, únavou i pochybnostmi, aniž by je museli skrývat nebo se za ně stydět. Vztahy, které mohou poskytnout oporu.
Dnes čelíme i obrovskému tlaku dezinformací. Existuje v židovské tradici něco, co funguje jako „obrana“ proti lži a manipulaci?
Jednoznačně studium ve dvojici – chevruta. Je to praxe, která vás učí, že pravda se nerodí v izolaci ani v křiku, ale v dialogu. V chevrutě jste nuceni poslouchat druhého, formulovat své argumenty, nechat se zpochybnit a někdy i změnit názor. Není to debata o vítězství, ale o porozumění. V době dezinformací a nenávisti je to mimořádně silný obranný mechanismus. Učí nás zpomalit, rozlišovat, klást otázky a snést jiný pohled, aniž bychom z něj udělali nepřítele. Chevruta trénuje to, co dnes společnosti chybí snad nejvíc, tedy schopnost myslet společně, i když se neshodneme.
A takéhumor. Ne jako únik před realitou, ale jako způsob, jak si zachovat lidskost a nadhled. Židovský humor vždycky pomáhal přežít těžké časy právě tím, že bral svět vážně, ale ne smrtelně vážně. I to je forma obrany proti fanatismu a nenávisti.
Jak by mohl vypadat takový „imunitní systém“ postavený na těchto principech v běžném životě člověka bez vyznání?
Určitě je to možné. Představte si, že si do vašeho kalendáře zařadíte minimálně jednu inspirativní knihu týdně, jeden dobrý skutek denně, pravidelné momenty vděčnosti za to, co máte, a jednou za týden den bez obrazovek strávený s vašimi nejbližšími. Svět se neopravuje velkými gesty, ale každodenní věrností tomu, co je správné.
