Nová britská studie naznačuje, že vybíravost dětí v jídle může mít z velké části genetické příčiny. Znamená to, že některé věci nejsme schopni změnit výchovou ani prostředím, a měli bychom spíše respektovat vrozené dispozice. Proč je tedy pro společnost stále obtížné přijmout, že nejsme všichni stejní, a co o tom říká Bible?
Britský časopis Asociace pro dětské a adolescentní mentální zdraví publikoval letos v únoru zajímavé výsledky studie, která se věnovala dětské vybíravosti v jídle. Výzkum pracoval s téměř pěti tisíci dvojčaty narozenými v roce 2007, která sledoval ve věku od šestnácti měsíců do třinácti let. I když studie potvrdila určitý vliv vnějších podmínek, zejména v batolecím věku, současně odhalila vysoce dědičné znaky, které zůstávaly stabilní v průběhu celého dětství a adolescence, tedy po celé sledované období. Za tuto kontinuitu nepochybně odpovídaly genetické předpoklady.
Zaujalo mne to. Žijeme v době, která se genetické předurčenosti brání a přeceňuje vliv prostředí i výchovy. Stalo se módou obhajovat všechny lidské nedostatky, chyby a neschopnosti nevhodným prostředím, nedostatečnou výchovou nebo traumaty z dětství. Stejně tak evidentní rozdíly v nadání a vybavenosti k určitým činnostem mezi jednotlivými skupinami lidí se popírají, jako bychom byli všichni stejní. To ale není pravda. Naopak, v naší rozmanitosti můžeme vidět nemalé bohatství.
Ten odpor ke genetice není ničím novým. Někdy mám pocit, jako by se nám vrátila doba padesátých let minulého století, doba Trofima Lysenka a Olgy Borisovny Lepešinské, Stalinových přátel a šarlatánů, kteří považovali genetiku za buržoazní pavědu a dokazovali pravdivost představ o prakticky neomezeném vlivu vnějšího prostředí. V důsledku jejich amatérských zásahů do tehdejšího sovětského zemědělství zůstaly v zemi miliony mrtvých.
Ten odpor ke genetické předurčenosti lidské osobnosti má své vážné důsledky. Ve svatém zápalu budujeme inkluzivní školství, kde se společně vzdělávají děti celé škály schopností, a neuvědomujeme si, že velké části těch méně schopných tím bereme příležitost zažít ve škole úspěch. Podobné je to s požadavkem stejných příležitostí všem, opět bez ohledu na jejich schopnosti. Taková příležitost může znamenat i neunesitelné břemeno, zejména pokud se pak očekává výkon rovněž bez ohledu na vrozené schopnosti.
Biblický přístup je jiný. Když král v Kristově podobenství rozdává úkoly svým služebníkům na dobu své dočasné nepřítomnosti, svěřuje jim do správy majetek v míře dané jejich možnostmi. Někomu víc, jinému méně. Když pak po svém návratu hodnotí, jak se svěřených úkolů zhostili, nedívá se na absolutní hodnotu zisku, ale hodnotí rovněž podle míry schopností, relativně. Jistě, v absolutní míře dostane ten nejschopnější nejvíc, protože odvedl nejvíc práce, relativně ale dostávají stejně, i pochvalu dostávají rovněž stejnou.
Před Hospodinem není podstatné být ze všech nejlepší. Dokonce si troufnu povědět, že na tom Pánu Bohu vůbec nezáleží, nikdy nás nebude srovnávat s nikým dalším. Vždycky bude ale porovnávat naše možnosti s tím, co jsme skutečně udělali. Záleží mu na tom, abychom všechno dělali nejlépe, jak umíme. Abychom žili nejlépe, jak jsme schopni. Abychom své talenty a schopnosti využili skutečně na maximum.
Jako lidé jsme udělali jednu zásadní chybu. Začali jsme z absolutní hodnoty výkonu odvozovat hodnotu člověka. Jako by ten, kdo vydělal nebo jinak dokázal víc, byl hodnotnější než ten, který vydělal nebo dokázal méně. Bez ohledu na to, jaké k tomu měl předpoklady. Pán Bůh také neocení všechny stejně, mírou hodnocení mu ale bude porovnání vstupních možností s konečným výsledkem. Mimořádně schopný člověk, který se bude snažit jen na půl plynu, se Boží pochvaly nedočká, i když udělá násobek toho, co jeho průměrně schopný spoluobčan. Nepracoval na sto procent. Naopak člověka neschopného, který se ale snaží ze všech sil, Hospodin ocení.
Naše předpoklady, vrozené dispozice, ovlivňují mnoho. Je dobré brát je vážně. „Každý ať slouží druhým tím darem milosti, který přijal,“ píše apoštol Petr. Ne jiným darem, který by se mu víc líbil, ale tím, který dostal. My bychom často rádi něco jiného. Nejednou bychom rádi byli někým jiným, než jsme. Užitečnější je přijmout sám sebe se všemi svými schopnostmi i nedostatky a naučit se s tím žít i pracovat. Co nejlépe. A vzhledem k výzkumu, který mne k tomuto zamyšlení inspiroval, dětem jejich vybíravost v jídle nevyčítat.
Za Rádio 7: Petr Raus
