Co znamená víra tváří v tvář válce? Katolický kněz Ladislav Heryán a sociální pracovník a frekventant terapeutického výcviku Petr Pijáček se vrátili z Ukrajiny, kam vezli humanitární pomoc a sloužili lidem žijícím uprostřed konfliktu. V první části rozhovoru přemýšlejí o utrpení, naději i o tom, zda je možné mluvit o odpuštění tam, kde se stále bojuje o život.
V lednu jste společně podnikli výjezd na Ukrajinu. Co vás vedlo k rozhodnutí jet přímo do země, kde zuří válka?
L: Jsem člověk, který když může, řekne ano. Vždycky jsem se vžíval do lidí, jak jim je jako cizincům v Česku. Když mě Petr oslovil, chvíli jsem to zvažoval. Mám hodně závazků, starám se o nemocnou paní, pracuji a jsem kněz. Podpořila mě právě ona, protože má s pomocí Ukrajině vlastní zkušenost. I když bych jezdil častěji, není to moje životní priorita – nemám na to kapacitu.
P: V Praze jsem tři a půl roku pracoval s uprchlíky. Pomáhat tady bylo důležité, ale cítil jsem potřebu poznat realitu přímo na místě. Poprvé šlo hlavně o překonání strachu lidí kolem mě. Byl fakt, že když jsme přejížděli hranici, tak člověk vstupoval do úplně nové reality a pak si uvědomil, že ti lidé tam normálně žijí a fungují. Teď považuji za důležité tam jet i proto, že se pak s těmi lidmi bavím. Je třeba neztratit kontakt a vidět to na vlastní oči. Je to pro mě i vnitřní cesta. Na Ukrajině jsem byl roku 2013 a vlastně jsem se odtud vrátil věřící. Mám ji hluboko v srdci.
Jaké byly cíle cesty a které iniciativy byly zapojeny?
P: Za lednovou cestou stála organizace Neohnutí, která zajišťuje dovoz aut do míst na Ukrajině, kde jsou nejvíce potřeba. Z celého Česka jsme svezli patnáct aut od dobrovolných dárců a převezli je na Ukrajinu. Součástí výpravy byl také štáb TV Noe, který natáčel reportáž a dokument z bohoslužby v Poltavě. Jel v dodávkách s humanitární pomocí, kterou už několikrát vypravili z obce Vřesovice.
Jaká byla vaše předchozí zkušenost s Ukrajinou?
L: Na Ukrajině jsem před válkou nikdy nebyl. Deset let jsem žil v Itálii jako migrant, takže jsem zažil, co znamená být cizincem a nemoci se vrátit domů. Znám ty pocity, o nichž se píše ve Starém zákoně: „Sami jste byli cizinci v Egyptě.“ Proto jsem citlivý na to, když se o Ukrajincích mluví hanlivě. Silně jsem prožíval Majdan v roce 2014. Do nemocnice na Karláku tehdy přivezli postřelené demonstranty z Kyjeva a chodil jsem za nimi. Slyšel jsem jejich příběhy a sledoval rozdílné mediální obrazy událostí, což mě hluboce zasáhlo. Zapojil jsem se i do aktivit Pražského Majdanu. Poprvé jsem na Ukrajinu jel až v roce 2024 s Pamětí národa, kdy jsme vezli vojenské sanitky a měli bohoslužbu pro místní katolíky.
P: Od začátku války jsem tam byl šestkrát. Už v roce 2013 jsem tam působil jako dobrovolník a pak jsme se vraceli opakovaně. Jednou jsme vezli pomoc řeckokatolickým sestrám do azylového domu a dětského domova. Na svátky jsme hráli s cimbálovkou v Koločavě, kde je silná vazba na Československo. Tato poslední cesta byla první na východ a zároveň první bohoslužba, na které jsem mohl participovat.
Hraje v těchto iniciativách nějakou roli křesťanská víra?
L: Když jsem byl na Ukrajině podruhé, zjistil jsem, že ty akce jsou z velké části křesťanské. Pokud organizátoři sami nejsou křesťané, vždy je tam alespoň několik lidí, kteří jimi jsou. Netroubí to o sobě, ale je to tak.
Jak vás cesta změnila?
P: Pro můj život, a hlavně co se víry týče, je to z velké části před a po Ukrajině. Rok 2013, kdy jsem byl na Ukrajině tři měsíce jako dobrovolník na výšce, pro mě byl přelomový. Tam jsem jel ještě s tím, že jsem otázku víry neřešil, ale na místě si mě ta otázka zase našla. Zpátky jsem se vracel s jistotou o své víře v Boha, ale také s otázkou, jak s tímto poznáním naložit v každodenním životě. Někdy si říkám, že jsem takový syn Ukrajiny.
L: Když jsem byl na Ukrajině roku 2024, jeli jsme do Kyjeva. Ohromilo mě, jak je Kyjev obrovské a nádherné město, daleko větší než Praha. My Češi si o sobě hodně myslíme vůči Ukrajincům, a přitom je to úžasný národ. To, co jsem si z té první cesty odvážel, byl pohled na všudypřítomné jeřáby, které stavěly další budovy. Přemýšlel jsem, jak ta země vlastně může fungovat. Má investovat do dalších domů nebo do obrany? To musí být strašně těžké jednak pro ty, kdo o tom rozhodují, ale i v duši toho jeřábníka.
První cesta ve mně zanechala jen otázky o pocitech, které v sobě ti lidé nosí. Ta druhá už mi přinesla odpověď v podobě obrazu nezlomného národa, který se na jedné straně musí bránit a na druhé musí žít dál. To moc obdivuji a už jsem se naučil vnímat typ ukrajinského člověka tak, že jsou to vnitřně velmi silní, bohatí a kreativní lidé. Odvezl jsem si kontakt s lidstvím ukrajinského člověka, protože tohle nejde zničit ani zadupat do země. Jednou už se je zničit snažili a nepovedlo se jim to – a nemůže se jim to povést ani teď.
Jaké pro vás bylo kázat lidem, kteří žijí uprostřed války a bojují o svůj život? O čem jste k nim promluvil?
L: Je hrozně nepatřičné těm lidem něco říkat. Původně to měla být ekumenická bohoslužba, ale nakonec jsem tam byl jen já a ještě jeden protestantský kluk, který tam také pronášel nějaké modlitby. Jádro toho, co jsem se odvažoval říct, bylo, že je to otázka utrpení. Chtěl jsem jim dát najevo, že v tom utrpení nejsou sami. Co jiného jsem jim měl říkat…
V čem jsi vnímal hlavní přínos tamní bohoslužby ty, Petře?
P: Nejsilnější část bohoslužby pro mě byla chvíle ticha. I kvůli tichu mám rád Taizé modlitby. Přišlo mi silné, plodné a naplněné. Měl jsem pocit, že v tu chvíli jsme se všichni spojili s těmi seniorkami, s vojáky. Češi a Ukrajinci. Takže mi to dávalo velký smysl. Vezli jsme s sebou taky ikonu kříže, kterou používali bratři z Taizé, když ještě před revolucí jezdili do Československa. Tehdy ho museli rozebírat na části, aby ho vůbec pronesli přes hranice. Až později nám došlo, že ho vlastně bereme ze stejného důvodu – aby nám pomáhal překračovat hranice na Ukrajinu. Bylo to hezké navázání na ten původní účel.
Jakou duchovní oporu může křesťanská víra i v rámci Bible nabídnout lidem, kteří žijí uprostřed války?
L: My jsme ve vězení tři kaplani a jeden z nás je pravoslavný Rumun, který se mě onehdy ptal, jak rozumím citaci ze Žalmu 137. Žalmista tam prosí Hospodina, aby roztříštil babylonské děti o skálu. Odpověděl jsem svědectvím jedné ukrajinské křesťanky z Mariupolu, která se modlila tuto modlitbu: „Bože, spas ruský národ a dej ať naše bomby zabijí co nejvíce ruských vojáků.“
Takových modliteb je plný žaltář, protože jak se má ten člověk, kterého zabíjejí, dovolat nějaké spravedlnosti, než aby Bůh zabil jeho nepřátele? V momentě, kdy jste na frontě, musíte zabít, nebo budete zabiti. Tam nemůžete filozofovat o tom, jak je to hrozné. Myslím, že žalmy vznikly v nějaké takové situaci. Dnes by žalmy mohli psát ukrajinští vojáci v zákopech. Když si je potom někdo čte v křesle v obýváku, tak to působí divně, ale vůbec to není divné. To je další duchovní aspekt ruské agrese, který jsem si přivezl z Ukrajiny.
Pro křesťany je velké téma odpuštění, ale mluvit o něm tváří v tvář válce a násilí může působit nepatřičně. Jakou roli v takové situaci odpuštění hraje?
L: Já myslím, že se vůbec nedá bavit o odpuštění. Můžeme se o tom bavit padesát let po válce, ale ne ve chvíli, kdy mě chce někdo zabít.
P: Vnímám nastolování tohoto tématu na sílu jako další vrstvu násilí, které se děje na obětech ruské agrese. Je to podobný žánr, jako když se naléhá na oběti sexuálního zneužívání, že mají odpustit, jako kdyby to bylo něco, co se dá nařídit, nebo se k tomu přesvědčit.
Dotkly se vás nějak neustálé výpadky elektřiny? Jak tuto situaci zvládají lidé, se kterými jste se na Ukrajině setkali?
P: První výpadky elektřiny nastaly v Poltavě na hotelu. Při návštěvě v Charkově proud nešel vícekrát denně, v Kyjevě nešel vůbec a ve Lvově vše fungovalo. Z Kyjeva se kvůli útokům na energetický systém dočasně odstěhovalo 600.000 lidí z nichž většina se chce po oteplení vrátit. Lidé, se kterými jsem se potkal, byli na výpadky zvyklí. Nedá se pracovat na počítači ani nabíjet telefon, nejde internet.
Dny jsou čekáním na obnovení proudu a připojení. Situace byla nejhorší v Kyjevě, kde nefungovalo centrální vytápění a venku bylo přes den -19 stupňů. Lidé byli oblečení ve všem, co měli. Říkali ale, že ví že přijde jaro, že za 5 týdnů bude líp, že musí vydržet. Viděli světlo na konci tunelu, což se nedá říct o konci války. Jaro pro ně bylo jistotou v nejistotě. Bylo to mimořádně silné svědectví odolnosti a nezlomnosti Ukrajinek a Ukrajinců.
Pro lidi, kterým není situace na Ukrajině lhostejná – co byste řekli, že je ta nejefektivnější forma pomoci?
P: To, co mohou udělat. Na to není univerzální odpověď. Vychází to z našeho já, ze života každého člověka. Každý křesťan se může modlit. A v tu chvíli je možné ptát se a zastavit se. A v tu chvíli je možné ptát se, zastavit se v té situaci, dát část té pozornosti v modlitbě a nějak s tím zůstat. Pokud to myslím dobře, tak se ptám, jestli můžu něco udělat. Moje zkušenost je taková, že když se tomu otevřu, tak nějaká cesta, která je možná a není kdovíjak šílená, se ukáže.
L: Člověk by měl být velkorysý a otevřený vůči tomu, co se kolem něj děje. Neměl by před tím zavírat oči a odmítat to, ale měl by to k sobě pustit. Když na mě vyskočí nějaká sbírka na Ukrajinu, tak si řeknu, že tam něco pošlu. Když jsem velkorysý, otevírá mi to pořád nové cesty, a já si tak vytvářím takovou budoucnost, jakou chci mít ve svém nitru. Když těm lidem chci pomoct, tak se mi ukazují další možnosti, jak pomoct. A ukážou se i podobní lidé. Vytváří to komunitu. To je otázka toho, jakým způsobem chce člověk existovat v tomto světě. Člověk musí být velkorysý a otevřený a nesmí být malicherný a uzavřený.
Ukrajina čelí dlouhodobému tlaku, a přesto se nevzdává a dál se brání. O čem to podle vás svědčí?
P: Moje rozhovory s lidmi na podzimní Ukrajině roku 2013 byly neuvěřitelně skličující. Staří mi říkali „o nic se nemůžeš pokoušet, protože když do toho moc strkáš prsty, můžeš skončit někde zastřelený za městem“. Mladí mi říkali, že až dodělají univerzitu, odcestují na západ. Tak jsem se vracel domů s tím, že se ta situace nezlepší. Za 14 dní ale začal Majdan a já jsem byl tak strašně pyšný, a tak moc mě to inspirovalo. Byl to pro mě vlastně zázrak, protože do té mé deprese ve výhledu pro tu zemi, se najednou stalo tohle. Proto jsou pro mě Ukrajinci na hluboké úrovni vzorem a inspirací. Opravdu je obdivuju, mám je rád a dodávají mi sílu.
