David Maxa patří k nejvýraznějším tvářím mladé generace českých duchovních. Jako rabín progresivní komunity Ec chajim a správce Středoevropského bejt dinu se dlouhodobě věnuje propojování tisícileté židovské moudrosti s výzvami 21. století. V první části rozhovoru se zamýšlí nad rodinným dědictvím přeživších holokaustu, nebezpečnosti lhostejnosti většiny i morálním pokrytectvím některých aktivistických hnutí.
Vyrůstal jste s vyprávěním otce, který přežil šoa, tedy holokaust. Co z tohoto dědictví ve vás nejvíc formovalo – a co z něj dnes najednou „zní aktuálně“, i když by byl člověk radši, aby ne?
Za dědictví, které mi můj otec předal, jsem hluboce vděčný. Nešlo jen o vzpomínky na přežití šoa, ale životní moudrost člověka, který si prošel nesmírnými zkouškami, a přesto se tváří v tvář této hrůze nevzdal. Právě proto se mi znovu a znovu vrací jedna z jeho vzpomínek, která se může zdát v kontextu všech hrůz téměř banální.
Nešlo ještě o transporty, hlad ani bezprostřední strach o holý život. Šlo o chvíli, kdy musel dát pryč svého milovaného pejska. Bylo to ve chvíli, kdy nacistická moc na územích pod svou kontrolou zakázala Židům vlastnit domácí zvířata. Ve srovnání s tím, co následovalo, je to možná detail. A přesto právě on mi zůstal silně v paměti.
Vzpomínka na ztrátu domácího mazlíčka působí lidsky velmi silně. Jak se tento „nenápadný“ začátek perzekuce odráží ve vašem vnímání dnešní společnosti?
Můj otec se narodil před více než sto lety. Díky jeho vyprávění mám velmi živou představu o světě před druhou světovou válkou. Nebyl zas tak odlišný od toho našeho. Lidé chodili do práce, měli své radosti, starosti i sny, chtěli být šťastní a mít se dobře. A pak se to začalo dít. Pomalu a nenápadně. Nejprve drobná omezení, zákazy, které se daly vysvětlit, relativizovat a přejít mlčením.
Když mi to otec vyprávěl, jako dítě jsem tomu nerozuměl. Dnes už ano. Nešlo o zvíře, ale o test hranic, tedy o zkoušku, kam až je možné zajít, aniž by se společnost ozvala. O způsob, jak se lidem krok za krokem bere důstojnost, aby si na to všichni stihli zvyknout. A právě tohle zní dnes znovu děsivě aktuálně. Ne proto, že by se historie opakovala doslova, ale proto, že se mohou opakovat její mechanismy. Největším nebezpečím nejsou extrémní fanatici, ale mlčící většina, která si říká, že se jí to netýká.
Pokud mluvíte o testování hranic, kde podle vás dnes nejčastěji dochází k nebezpečnému skluzu: od legitimní kritiky izraelské politiky k nenávisti vůči Židům? A jak to poznat včas?
Je to vlastně poměrně snadné. Pomáhá k tomu tzv. 3D test antisemitismu, který pracuje se třemi kritérii: delegitimizací, démonizací a dvojími standardy. Ve chvíli, kdy je Izraeli upíráno právo na existenci, kdy je vykreslován jako absolutní zlo a kdy jsou na něj kladeny požadavky, které nejsou kladeny na žádný jiný stát či národ, už nejde o legitimní kritiku politiky, ale o antisemitismus.
Zcela zřetelně se to ukázalo po 7. říjnu 2023. Nenávist vůči Izraeli dosáhla ve světě bezprecedentní intenzity, zatímco povědomí o brutálních zločinech Hamásu a o utrpení jím unesených rukojmích bylo mnoha samozvanými obhájci lidských práv velmi rychle vytlačeno z veřejného prostoru. Místo empatie k obětem terorismu následovalo mlčení nebo relativizace.
Stejný mechanismus sledujeme i dnes v přímém přenosu. Ti samí aktivisté, kteří se s vášnivým zápalem vymezují proti Izraeli, mlčí k tomu, že íránský teokratický režim, spojenec Hamásu, brutálně vraždí vlastní občany, kteří vyšli do ulic s požadavkem svobody a demokracie. Toto mlčení se často odehrává za pasivity mezinárodních institucí, lidskoprávních organizací i OSN. Větší formu morálního pokrytectví si nedokážu představit.
V souvislosti s těmito událostmi se stále častěji objevují srovnání, která mohou působit zmatení. Když jdete mezi studenty s tématem holokaustu, co vás v poslední době víc překvapuje – zájem, nebo únava?
Když přicházím mezi studenty s tématem holokaustu, setkávám se dnes s velmi rozdílnými reakcemi. Na jedné straně vidím u mnoha lidí upřímný zájem, snahu porozumět a klást otázky. Toho si hluboce vážím. Na druhé straně mě ale čím dál víc znepokojují některé paralely, které se, zejména v univerzitním prostředí, objevují.
V posledních dvou letech stále častěji slýchám přímá, či nepřímá srovnání mezi holokaustem a tragickou situací v Gaze. A tady považuji za nutné velmi jasně říct, že navzdory tomu, že je mi lidsky líto každého ztraceného nevinného života, existuje mezi těmito dvěma skutečnostmi zásadní rozdíl.
V čem přesně vidíte ono zásadní zkreslení, pokud lidé tato dvě tragická témata směšují?
Holokaust byl systematickým, ideologicky motivovaným vyvražďováním evropského židovstva, plánovaným nacististickým státním projektem genocidy, jehož cílem bylo vymazání celého národa z povrchu země. Tragická situace v Gaze je součástí současného válečného konfliktu, který byl vyvolán teroristickým útokem hnutí Hamás 7. října 2023, včetně únosu izraelských civilistů, živých i mrtvých, a za jehož důsledky nese Hamás zásadní odpovědnost.
Tím nijak nezlehčuji utrpení civilního obyvatelstva Gazy ani hrůzu války, která je vždy tragédií, ale směšovat tyto roviny znamená ztratit historickou i morální orientaci. Právě zde narážíme na hlubší problém.
Velmi mě mrzí, že české univerzity dosud nepřijaly pracovní definici antisemitismu podle IHRA, která by pomohla jasně rozlišit mezi legitimní kritikou izraelské politiky a antisemitismem, jenž se dnes často halí do jazyka lidskoprávního aktivismu.
Jakým způsobem k tomu dochází?
Skrze selektivní aplikaci lidských práv, v rámci které je Izrael posuzován disproporčně, tedy podle jiných, přísnější a často nedosažitelných měřítek. Dochází tak k inverzi obětí a pachatele, kdy je Izrael po 7. říjnu 2023 redukován na mocenský symbol a obětem na izraelské straně je odepírána empatie.
Antisemitismus v lidskoprávním hávu dále pracuje s pojmy jako „genocida“, „kolonialismus”, „nacismus“ či „apartheid“ bez analytické přesnosti. Tyto termíny se používají jako zbraně, jejichž cílem je delegitimizace samotné existence židovského státního subjektu, což je v podstatě deklarovaný cíl Hamásu.
Jak důležité je podle vás držet v debatě celý historický kontext?
Určitě vytržení konfliktu z historie, kdy je Izrael prezentován jako původce násilí, zatímco role Hamásu, jeho ideologie, strategie používání civilistů jako lidských štítů a otevřeně genocidní rétorika jsou bagatelizovány nebo zcela ignorovány.
Výsledkem tohoto všeho je stav, kdy jsou nejen Izrael, ale i mimo něj žijící Židé, na které je antisemity přenášena odpovědnost za veškeré jednání Izraele, vylučováni z prostoru legitimního lidského utrpení. Jejich traumata a historická paměť jsou označovány za „instrumentální“, „přehnané“, „manipulativní“ nebo „morální kapitál”. To je přesně ten moment, kdy se lidskoprávní jazyk stává nástrojem antisemitismu.
Vážím si práce mnoha poctivých lidskoprávních aktivistů a organizací, jejichž úsilí vychází z upřímné snahy chránit lidskou důstojnost, zmírňovat utrpení a připomínat, že civilní oběti, kdekoli na světě, nejsou pouhou statistikou. Právě proto považuji za důležité rozlišovat mezi legitimním lidskoprávním étosem a jeho ideologickým zneužitím.
Mají se tedy Židé v Česku a v Evropě začít znovu bát? A co byste řekl lidem, kteří mají pocit, že „tohle přece nemůže přijít znovu“?
Strach je lidský, ale paralyzující strach je nebezpečný. Židovský člověk zná tento rozdíl velmi dobře. Židé se v dějinách naučili strachu rozumět a nenechat se jím ochromit.
Židovská komunita má za sebou více než dva tisíce pogromů. Nejmonstróznější z nich vyvrcholil v podobě šoa během druhé světové války. Mnozí si tehdy mysleli, že právě tohle byl definitivní bod zlomu, po němž se lidstvo „poučilo“. Brutální pogrom v jižním Izraeli 7. října 2023 a jeho dozvuky jsou bolestným připomenutím, že nenávist nezmizela, ale že jen změnila formu.
Antisemitismus není reliktem minulosti, ale stále přítomným potenciálem, který mutuje a aktivuje se ve chvílích krize, chaosu a morální únavy. A nejde jen o teoretizování. Podívejte se na teroristický útokem na Bondi Beach v australském Sydney. Je to důkaz, že v antisemitismu není od slov daleko k činům.
Pokud paměť nestačí, co je tou skutečnou hrází proti opakování historie? Pozorujete, že s odchodem pamětníků slábne i společenská odolnost?
Ano, bohužel to skutečně pozorujeme. Pamětníci nejsou jen nositeli vzpomínek, ale především morální kotvou společnosti. Jejich přítomnost připomíná, že dějiny nejsou abstraktní vyprávění, ale prožitá zkušenost s konkrétními lidskými následky. Ve chvíli, kdy nás opustí poslední pamětník, stane se šoa součástí dějin a každá paměť zprostředkovaná vyprávěním, učebnicemi či památníky je vždy zranitelnější vůči zjednodušování, relativizaci a zapomínání. Paměť sama o sobě nestačí.
Jedinou skutečnou obranou je neustálé zkoumání hranic toho, co je ještě přijatelné a co už ne. Ve chvíli, kdy jsou tyto hranice i minimálně překročeny, je nutné se hlasitě ozvat. Odolnost vůči nenávisti nevzniká sama od sebe, ale rodí se ze schopnosti rozpoznat dehumanizující jazyk v jeho počátcích a z ochoty ozvat se dřív, než se nenávist stane normou. Chci věřit v naši společnost, že to zvládne.
