Na konci knihy Ubavit se k smrt“ píše Neil Postman: „Změní-li se seriózní veřejná komunikace v dětské žvatlání – stručně řečeno, stane-li se z lidí obecenstvo a z veřejných záležitostí show –, národ se ocitá v nebezpečí a smrt jeho kultury se stává reálnou možností.“
Přestože byla kniha napsána v roce 1985, nejen tato věta, ale celý její obsah působí v mnohém prorocky. Postman zemřel v roce 2003 a možná – v jistém smyslu – pro něj bylo „štěstím“, že se nedožil doby, kdy se naplno ukazuje, že největším problémem moderní společnosti není cenzura, ale trivializace, a že navíc nabyl ještě intenzivnější podoby.
Autor poukázal na to, že televize proměnila veřejnou debatu v show. Vážná témata (politika, víra, vzdělání) jsou podávána jako zábava, kde je rozhodujícím kritériem sledovanost. Výsledkem je nevyhnutelně povrchnost. Naše doba se mezitím posunula a veřejnou debatu dnes zásadně ovlivňují i sociální sítě. Princip, který Postman popsal, však zůstává: hlavní je zábava, jednoduchost a černobílé vidění světa.
Bizarnost této situace lze ilustrovat následujícím příkladem. Jako mnoho starších lidí má i prezident nejmocnější země světa problémy se spánkem. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního, ale on když nemůže usnout, usedne k počítači a na své vlastní sociální síti Truth Social začne psát, co ho právě napadne. Publikuje často, jeho myšlenkové pochody jsou mnohdy protichůdné, často také zjednodušující, nesmyslné či nepřesné.
To, o čem měsíce jednají expertní týmy a vládní grémia, on redukuje na pár nahodilých výroků podle momentální nálady. Ještě podivnější
je, že následující den se o těchto výrocích vedou seriózní debaty a analyzují je respektované osobnosti. Vrátíme-li se k citátu z úvodu, nad „žvatláním“ – tentokrát nikoli dětským, ale stařeckým – přemýšlejí kapacity světového formátu. Jistě, nejmocnější muž světa je stále nejmocnějším mužem světa. Přesto stojí za to domyslet, v jak zvláštní kulturní situaci se nacházíme.
Tento fenomén má ještě jiný rozměr, který se dotýká křesťanství. Vyrůstal jsem v prostředí, kde se doma i v církvi četla a vykládala Bible. Postupně jsem pochopil, že židovsko-křesťanská tradice je mimo jiné postavena na práci se slovem. Bůh promlouvá – a člověk jeho slovo promýšlí, interpretuje a snaží se jej uvést do života. To však vyžaduje intelektuální úsilí, trpělivost a schopnost soustředění. Pokud hovoříme o židovsko-křesťanských kořenech naší civilizace, pak právě zde je jeden z nich: myšlení formované četbou a odpovědnou prací s textem.
V kontextu Postmanovy analýzy to znamená, že nelze brát vážně pouhé výkřiky na sociálních sítích – ať už se jedná o platformu amerického prezidenta či cokoliv jiného – ani zjednodušené mediální zkratky. Je třeba učit se přemýšlet, prověřovat zdroje, číst knihy a naslouchat moudrým lidem. To ovšem vyžaduje námahu a – řečeno bez nadsázky – „není u toho vždy zábava“. Znepokojivé je, že i někteří z těch, kteří se hlásí k Bibli a dovolávají se jí, přejímají povrchní styl komunikace. Dokonce přebírají i rétoriku zmiňovaného starého pána a berou podobné zkratky vážně.
Tato realita může ohrozit i církev. Nejde o to vytvářet elitní klub, stačí jen nerezignovat na poctivou intelektuální práci s textem a promýšlení souvislostí, ale zároveň dbát na srozumitelnost toho, co sdělujeme. Veřejný prostor sklouzává k primitivismu a trivialitě. Nenechme se tímto proudem strhnout – navzdory výkřikům mocných na sociálních sítích.
