Bůh se zprofesionalizovat nedal a nedá. Nevěřím, že potřebuje, aby mu člověk jako křesťanský profesionál přinášel oběti a modlitby jako na běžícím pásu. Ježíš, jak víme, byl v úkonech zbožnosti a modlitbě svobodomyslný. Rád se modlil o samotě a vybízel k tomu i ostatní. Nebyl natolik odtržen od života těch, ke kterým a pro které přišel, aby neviděl, že daleko víc než profesionalitu potřebujeme lásku, svobodu a společně sdílený čas.
Mám řadu přátel, kteří odešli do kláštera. Žijí a působí v řeholních řádech, z nichž některé se pokoušejí v posledních letech reformovat svoje vlastní duchovní kořeny. S trochou nadsázky o nich mohu – také proto, že jsou to moji přátelé – mluvit jako o „profesionálních křesťanech“. Náplní jejich života, který vnímají jako nepřetržitou službu Bohu a práci na jeho vinici, je být k dispozici Pánu v tom, k čemu je povolá.
Podobný typ „profesionality“ můžeme pozorovat i u teologů a teoložek, jejichž profese byla ještě vcelku nedávno rezervována výhradně pro lidi zasvěceného života. Profesionalita mých přátel, o které mluvím, je patrná v jejich svobodomyslnosti a nasazení, v němž se snaží aplikovat spiritualitu svého řádu na život člověka 21. století. Ne všude se to ale podařilo a daří.
Vzpomínám si, jak někteří řeholníci po revoluci uvažovali, jaké podoby má mít slib poslušnosti a chudoby. Zaznívaly nápady, že by řeholník neměl řídit auto nebo vůbec používat dopravní prostředky, a cestovat by měl třeba z Prahy do Jihlavy a zpátky po svých. Někteří řeholníci, kteří už řeholníky dávno nejsou, prosazovali extrémní postoje své, resp. řádové „profesionality“, nad nimiž by si třeba takový František z Assisi zoufal. Zažil jsem pár představených, kteří už dávno představenými nejsou, kteří si spletli roli, která jim byla v rámci daného společenství propůjčena, a kteří se chovali vůči svým bratrům a sestrám spíš jako dozorci. Několik řeholních domů skutečně zkrachovalo. Lidé se rozprchli, zmizely peníze, staletí sice složitého, ale přece jen určitého vývoje a tradice se završila v extrémních postojích profesionálního křesťanství. Do některých klášterů přestali vstupovat noví lidé. Jsem rád, že moji řeholní přátelé se pokoušejí vzkřísit základní ideje otců a matek zakladatelů a najít pro ně uplatnění ve světě, v němž mají církve historicky nejmenší autoritu.
Úplně jiná věc je profesionální křesťanství, do kterého se pouštějí laici. Jednotlivci, partneři i celé rodiny si pro svůj každodenní život vyberou v podstatě totožný koncept a rozvrh života, jaký praktikují řády přísné observance. Děti sice chodí do školy a rodiče mají své povolání, ale běžný rozvrh dne připomíná klášter, v němž centrální roli hraje duchovní život. Všechno, o čem se mluví, se točí kolem církve, modlitby a Boha. Knihy, pokud se čtou, mají výhradně náboženský charakter. Poslouchá se výhradně duchovně orientovaná hudba.
Čas dne je rozdělen právě tak, jak to známe u cisterciáků nebo trapistů. Všechny ty krásné a duši povznášející skutečnosti, mezi které patří volný čas, kultura, umění, sport, setkání s přáteli, cestování anebo jen obyčejné loudání se městem či krajinou a také nicnedělání nemá v takovém životě místo. Modlitby se měří na metry a na kila. Zbožnost je vlastně odvedenou prací, jejíž výkon se dá ohodnotit. Obyčejné věci tohoto světa nemají v tomto způsobu života místo. Děti rostou od malička pro duchovenské povolání. Manželé se léta rozmýšlejí, jestli po odchodu dospělých dětí z domova nepožádají biskupa, aby mohli vstoupit do kláštera, kam z nějakých důvodů zapomněli vstoupit ještě před tím, než jim do klína spadla rodina.
Je to už pár let, co jsem přestal v českém prostředí chodit na všelijaké takové ty církevní sedánky. Místo společenství Božích dětí, které se opravdu zajímají o osud těch, kteří sedí vedle nich, se obvykle vedly řeči – o církvi, o těch, kteří tu nebyli s námi, o zhoubě světa, o penězích, o politice a také vtipy a drby všeho druhu, kdo-kde-kdy-jak-a-s-kým. Nebylo o co stát. Ještě víc mně to však otevřelo přece jen trochu přivřená vrátka k přátelům, kteří si vůči institucionálnímu náboženství udržují odstup a kteří se mi za ta léta trochu ztratili na mé životní cestě.
Jejich víra a jejich křesťanství nemají nic společného s „profesionálním křesťanstvím“, o kterém mluvím. Vedle pokory a reverence před Bohem v nich zůstala dobrá míra vnitřní svobody a potřeba jít životem v Božích stopách, a ne jako oslík, který je veden tam, kam se mu nechce. Vzpomínám si na vyprávění česko-římského teologa Karla Skalického, jak se v roce 1976 setkal ve švýcarském Interlakenu s filosofem Erazimem Kohákem. Jeden přijel z Říma, druhý z Bostonu. Na konferenci, která měla odborný ráz, se však událo něco zvláštního. Evangelík Kohák požádal katolíka a kněze Skalického, jestli by se s ním nechtěl modlit. V situaci, kdy byste to vůbec nečekali, u lidí, kteří se viděli poprvé v životě, se dva muži modlí k jednomu Bohu. Ani jeden nechodil po kostelech, ani jeden nepotřeboval dodržovat řád „profesionálního křesťanství“, v němž je každá hodina a možná i minuta vyplněna nějakým zbožným úkonem. Počínali si vlastně jako „křesťanští amatéři“, kteří toužili, aby právě tam a právě tehdy byl v modlitbě Bůh uprostřed nich. Oba na to vzpomínali ještě po více než čtyřiceti letech.
Bůh se zprofesionalizovat nedal a nedá. Nevěřím, že potřebuje, aby mu člověk jako křesťanský profesionál přinášel oběti a modlitby jako na běžícím pásu. Ježíš, jak víme, byl v úkonech zbožnosti a modlitbě svobodomyslný. Rád se modlil o samotě a vybízel k tomu i ostatní. Nebyl natolik odtržen od života těch, ke kterým a pro které přišel, aby neviděl, že daleko víc než profesionalitu potřebujeme lásku, svobodu a společně sdílený čas.
Když zkoncentroval Zákon do přikázání lásky k Bohu, k sobě samému a k bližnímu, ukázal, že křesťan nemá životem procházet jako profesionál a absolvent školy duchovního života, ale jako ten, kdo se obrací k Bohu právě tehdy, kdy to jeho srdce a jeho duše nejvíc potřebují. V horské řeči (Matouš 5) nám pak dává jasné směrovky: Nebuďte profesionály, kteří pro všechnu zbožnost zapomenou na to, že mají kolem sebe lidi, kteří potřebují pomoc. Buďte solí země a světlem světa. Já, Ježíš, se bez vaší zbožnosti a bez vašich modliteb obejdu. Čas, který tím ušetříte, dejte těm, na které jste pro všecko to profesionální křesťanství plné vnějších úkonů zapomněli.
