Často si ráno při snídani prolítnu noviny. Některé články si už pak ani celé číst nepotřebuji, jiné si vychutnám raději až večer. Nechci si kazit náladu hned zrána. Myslím, že je důležité, jakým způsobem člověk zahajuje den. Když mě čeká něco těžkého, radši se jen modlím. Své afirmace, pečlivě vybrané věty z Bible, drtím mezi zuby, když se oblékám, nebo popěvuji při přípravě snídaně. Sbírám síly a chystám se k boji.
Znáte ten pocit, kdy je objektivně všechno v pořádku, ale vy se přesto cítíte, jako byste na zádech nesli balvan? Číst noviny je dnes obtížná disciplína. Ráda bych si nevšímala, jak se naše republika vzdaluje demokratickým humanitním hodnotám, na nichž byla původně založena, ale nejde to. Trápí mě to neustálé lavírování našich vládních představitelů, které odhaluje, jak hodnotově vyprázdnění jsou. Žádná šlechetnost a ušlechtilost, nevidíme moudrost a prozíravost, nic, čeho jsme si vždycky vážili a měli před očima jako vzor pro vlastní chování a jednání. Ve veřejném prostoru nejhlasitěji křičí ti nejostudnější, sprostí, násilní, hloupí.
Nenávistné pokřikování plné závisti a očividné hlouposti zabírá ve své agresivitě tolik prostoru, že to někdy působí, jako by už snad ani nic jiného nikdo neříkal. Ach, ale není to pravda. Ani tisíckrát opakovaná lež se nestane pravdou, avšak musíte ji poslouchat. Je to, jako když náš soused ráno na svém balkoně v patře nad námi kouří. Dým se rozptyluje po širokém okolí a zápach obtěžuje i ty, kdo nekouří. Jenže v takto divně zakouřeném světě musíme žít. Je to trpké.
Dnes ráno jsem složila noviny, aniž bych je vůbec prolistovala do konce. Prezident mocné země si jen tak z rozmaru nárokuje vlastnictví země jiné a naši představitelé se nezmohou na nic jiného než na alibistické řeči. Přidají se na tu stranu, která vyhraje. Není to ostudné? Co může obyčejný člověk dělat, aby se nenechal zválcovat tímto nectným jednáním a nereagoval nenávistně a arogantně na ty, které vidí jako protivníky? Jak vzdorovat tomu páchnoucímu dýmu a udržet si svěží a radostnou mysl? Jde to vůbec? Musí to jít.
Seděla jsem nad složenými novinami a hleděla z okna. Co mi dnes pomůže vyrazit do práce s vědomím, že ať se děje cokoli, bude hezký den? Nevím, co mě to napadlo, ale šla jsem si pustit hezkou písničku. Kousek krásy na cestu. Není možné jen stále bojovat, je třeba sytit svého ducha. Je třeba budovat neotřesitelnou vnitřní stabilitu. Je třeba vyhledávat, vychutnávat a šířit radost, naději a krásu. S duší plnou hezkých věcí dokážu vzdorovat tlaku nenávisti, arogance a hlouposti o trochu snáz. Když je moje citová nádrž plná pozitivních emocí, nevejde se do ní nenávist. Mohu pak s mírností a laskavostí reagovat na útoky, které by mě jinak rozhodily. Tak vám taky dneska přeju hezký den.
