„Dnes budu hovořit o začátku kruté reality,“ prohlásil kanadský premiér Mark Carney na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Ve svém projevu odkazoval na Václava Havla a jeho esej Moc bezmocných a mezinárodní společenství vybídl, abychom konečně přestali žít ve lži – a jeho slova platí jak pro jednotlivce, tak pro celé státy. Rozeberme si klíčové myšlenky projevu, který díky Václavu Havlovi významně rezonoval i v České republice.
Aktuální dění ve světě Carney považuje za zlomový okamžik, ve kterém se rozpadá dosavadní světový řád, protože geopolitika velmocí nepodléhá žádným omezením. Není však všechno ztraceno. Potenciál vybudovat řád, který ztělesňuje naše hodnoty, jako jsou dodržování lidských práv, udržitelný rozvoj, solidarita, svrchovanost a územní celistvost jednotlivých států, podle něj stále existuje a mají jej zejména země střední velikosti, které se hlásí k těmto hodnotám, jako je například Kanada.
Vlastně by se ale o žádný nový řád jednat nemělo. V novodobých dějinách představuje zlomový dokument Všeobecná deklarace lidských práv přijatá Valným shromážděním OSN v roce 1948. Hovoří jazykem, který neodkazuje na žádný konkrétní politický systém, kulturu nebo náboženství a prohlašuje uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných lidských práv za základ svobody, spravedlnosti a míru ve světě. Všechny státy světa ratifikovaly alespoň jednu ze závazných smluv navazujících na Deklaraci.
Carney ale neskrytě hovořil o jiné realitě. Celý Západ si byl dobře vědom, že mezinárodní řád vždycky neplatí a že mezinárodní právo je uplatňováno s různou přísností v závislosti na tom, kdo je obviněný a kdo je oběť. Všem to vyhovovalo a spoléhali se na americkou hegemonii, která zajišťovala otevřené námořní trasy, stabilní finanční systém a kolektivní bezpečnost. Deklarace přitom stanoví, že v ní nesmí být nic vykládáno tak, aby dávalo kterémukoliv státu právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo svobod v ní uvedených.
Všichni předstírali, že pravidla platí pro každého a že se mezinárodní smlouvy dodržují. Carney odkazuje na Václava Havla a jeho moc bezmocných a vybízí, abychom konečně přestali žít ve lži. Ochota vyhovět, poslušnost si zajistit bezpečnost a vyhýbání se problémům nikoho nespasí a ve výsledku nezajistí vůbec nic. „Moc méně mocných začíná upřímností,“ vysvětluje Carney. Jeho slova platí jak pro jednotlivce, tak pro celé státy. Ostatně Havel měl na mysli ochotu jednotlivce přizpůsobit se totalitnímu režimu, Carney mluví o vztazích mezi státy.
Obhajoba křesťanských hodnot
Ačkoliv Carney nepoužil ani jednou spojení „křesťanské hodnoty“, přesto je jeho projev jejich obhajobou. Solidarita, uznání lidské důstojnosti každého člověka bez ohledu na barvu pleti, původ, postavení, náboženství, udržitelný rozvoj, respektování územní svrchovanosti, na to vše apelují i papežové. V projevu k diplomatům vyzval papež Lev XIV. mezinárodní společenství, aby „nepřestalo hledat spravedlivá a trvalá řešení, která ochrání nejzranitelnější a vrátí naději zkroušeným národům“.
V době studené války jsme považovali USA za baštu demokracie. Stále dokola jsme omílali heslo o kolébce demokracie a brali jsme jako fakt, že nerovné jednání patří do politiky. Zatímco jsme oceňovali podporu protikomunistickým režimům, přehlíželi jsme rozpor mezi proklamovanou demokratizací a ochotou USA podporovat autoritářské režimy. V zájmu vlastních strategických cílů se Washington neváhal spojit i s diktaturami, které brutálně potlačovaly lidská práva.
Až nyní, Když si Trump svlékl rukavičky a nevybíravé metody dříve vyhrazené pro okrajové země obrátil proti vlastním spojencům, začínáme vnímat realitu. Je to však jen důsledek stavu, kdy dlouhodobě tolerujeme nerovné zacházení. Carney vybízí jasně: „Uplatňujme stejná měřítka na spojence i protivníky.“ Je to úplně jednoduché, ale nechce se nám do toho. Tvrdá opatření ochotně aplikujeme na ty, kteří jsou nám kulturně vzdáleni, kterým nerozumíme, ale zdráháme se použít ta samá kritéria na blízké, na přátele, na země, o kterých si myslíme, že jsou stále ještě demokratické.
Co bychom však měli dělat především a co připomíná ve svém projevu i Carney, je schopnost vidět realitu a pojmenovat ji. Bez toho se neobejdeme. Pokud to nebudeme dělat, budeme dále žít v iluzích a propadat se do světa, ve kterém žít nechceme.
