Co si má člověk počít, když čím dál častěji ve veřejném prostoru naráží na sprosťáky a lháře? Já vím, že takové lidé vždycky byli a nejspíš i vždycky budou. Přesto se nějak těžce smiřuji s tím, že by obecné úroveň komunikace a jednání v naší společnosti měla takto poklesnout. Uvědomuji si ale také, že sociální sítě zesilují hlasy právě těchto ostudných vyjádření, která by za jiných okolností zůstala uzavřena v temných prostorách restauračních zařízení čtvrté cenové skupiny.
Není mi v tom volno. Opravdu mi vadí, když člověk, který se může pochlubit jen svou drzostí, mluví neuctivě o manželce pana prezidenta. Už před časem se vulgárně otíral o jinou političku a pak se jí omlouval schován za velkou kyticí. Prý to byl pouhý žert. Mně to vtipné nepřišlo a vůbec jsem se nesmála. Tenhle pán je ministrem? Sprosťáku, zalez.
Považuji za naprosto nepřijatelné, aby politik ve vysoké funkci ve svém veřejném projevu bez uzardění lhal před celým národem. Jak je tohle možné? Máme tu přece spoustu lidí, kteří znají ta čísla, jimiž by mohli jasně nade vší pochybnost dokázat, že to, co slyšíme, není pravda. Ale ve veřejné diskuzi se argumentuje nikoli těmi známými a ověřitelnými fakty, ale tvrzením, že každý má právo vyjádřit svůj názor. Tohle mi hlava nebere. Lež přece není názor. Jak to, že nikdo z těch, kdo to vědí, nevystoupí a neřekne, že to není pravda. Lháři, zmlkni.
Nechci se vzdávat
Jistě, mohu si žít ve své bublině a ani z ní nevystrčit nos. Mohla bych nečíst noviny ani jiné zpravodajství, mohla bych nesledovat nic na sítích, a tak si postupně vybudovat svůj paralelní svět. Já tedy nevím, jestli je to možné úplně dokonale, ale do značné míry to nejspíš půjde. Dokonce soudím, že existují lidé, kteří tak už nějakou dobu žijí. Nemají televizi, neposlouchají žádné rozhlasové zpravodajství, vyhýbají se tisku a čtou si osvědčenou literární klasiku. Možná opravdu mají klidnější život, zvlášť pokud bydlí někde v malém městě nebo na vesnici, kam hluk velkoměstských šarvátek tak moc nedoléhá.
Přemýšlím, jestli by se mi to takhle líbilo. Bylo by hezké nemuset se tím vším trápit, nervovat a rozčilovat. Bylo by.
Jenže mně se nechce se jen tak vzdát. Nepovažuji za správné vyklidit veřejný prostor sprosťákům a lhářům. Kam bychom došli? Cítím velké uspokojení, když někdo slušně odpoví na hloupé osočující řeči a někoho napadeného se zastane. Je mi teplo u srdce, když někdo fakticky správně vyvrátí něčí lživá prohlášení. Já sama nejsem tak chytrá, abych znala všechna fakta a věděla, jak je dokázat. Tohle nebudu moci dělat. Ale zastávat se nespravedlivě a sprostě napadaných, to mohu.
Nemyslím, že bych se měla stát národní obhájkyní všech, kdo to potřebují, jsem jen obyčejná žena. Ale na své úrovni, tam kde dosáhnu, mezi těmi, s nimiž osobně mluvím, tam budu stát jako skála. Nepřidám se k žádným pomluvám a nebudu potvrzovat svým mlčením lhaní. Možná to není právě mnoho, zvláště porovnáme-li stav veřejného prostoru, zdá se to skoro ničím. No dobře, ale kdyby se takto rozhodlo víc obyčejných lidí, změnu bychom určitě uviděli. Přidáte se ke mně?
