Dny se valem krátí, vzduch se ochlazuje a všichni cítíme, že se blíží zima. Zdá se mi, že v tomto období to k sobě mají lidé nějak dál. Netrávíme tolik času venku, a tudíž se tak často nesetkáváme. Přitom právě tehdy nejvíc potřebujeme blízkost – tu, která se neodehrává na velkých oslavách, ale v maličkostech: v misce polévky, v půjčené knížce nebo v přenechaném sudoku.
Vidím to u nás v domě. Přes jaro i léto se docela často potkáváme na zahradě, voláme na sebe na balkóny, opékáme buřty na ohništi, zaléváme květiny, sklízíme meruňky, pozorujeme děti při jejich hrách. Jakmile ale začnou sychravé podzimní dny, všichni nějak zalezeme domů. Pokud se náhodou nepotkáme na chodbě, skoro se přes chladnou polovinu roku neuvidíme.
Samozřejmě nepočítám večeři díkůvzdání, mikulášskou nadílku a Vánoce. Ale to je hrozně málo! Mé duši ten blízký kontakt chybí. A to si vůbec nemám co naříkat, jsem mezi lidmi prakticky stále. Co mají říkat babičky u nás v domě? Dalo by se jim nějak pomoci? Dumala jsem, jak to jen zařídit, aby netrávily zimu osamoceně jen ve svých bytech. Napadaly mě pouze samé drobnosti. Trápilo mě, že nemám žádný jednoduchý a geniální plán, ale pak mi došlo, že to by mohlo být přesně to pravé. Neskládá se snad život z drobností? Skládá.
Vím, že naše starší sousedky oceňují barevné magazíny. Od loňska mají dámy zlepšovák – každá si kupuje jiný a pak si časopisy vyměňují. Ne snad, že by byly tak chudé, ale ony jsou prostě šetrné. Letos jedna z nich vypadla. Často totiž pobývá u vnoučat, tak jsem se rozhodla, že vyměňovací skupinu doplním já. Dohodla jsem se s dámami, že si vyluštím sudoku, a zbytek časopisu je jejich. Kdyby chtěly, byla jsem ochotna obětovat i sudoku, ale neměly to zapotřebí. Řekly, že čísla je nezajímají. Prý když jim nechám křížovku, budou spokojené. Nabízím jim i Respekt, ale to je na ně moc složité, sobotní magazín Deníku N je tak akorát.
Ani jedna za sousedek už si nevaří. Přesto pozorně sledují, kde se objeví jaký recept. Pečlivě mi je vystřihují. Když jich je víc, přinesou mi tuto inspiraci a jsou rády, že mohou být užitečné. Ani já na tyhle kuchařské předpisy nejsem, ale když ony mají pocit, že mi hrozně pomáhají s inspirací k vaření. Občas pak u některé z nich zazvoním s miskou polévky nebo kouskem koláče, když jsem se tak inspirovala…
Nejsem sama, kdo nosí po domě dobroty. V jedné rodině se holčičky učí vařit a milují lívance a palačinky. Vím, že jich vždycky udělají o trochu víc. Někdy dostanu vzorek i já.Koneckonců, jsem přece už také babička.
Kromě magazínů půjčuju sousedkám i knížky, žádám je o expertízy na cokoli, prosím, aby mi převzaly zásilku, když nejsem doma, a vždycky se jdu podívat, když na mne volají na chodbě, protože jim rozkvete orchidej, když dostanou nové fotky pravnoučat nebo mi chtějí znovu ukázat ty staré. Je to maličkost, ale ony z toho žijí. Jsou to nepatrné drobnosti, které jim pomáhají přežít zimu. Nemáte v sousedství někoho, kdo by ocenil váš přečtený časopis, občas kousek koláče a pár hezkých slov nad fotkami pravnoučat?
