Možná je to i vaše zkušenost – jste fascinováni tím, jak někdo mluví, přednáší, udílí rady a vypadá u toho sebejistě. O to větší ale může být překvapení, když se s daným člověkem setkáte osobně a máte možnost s ním strávit nějaký čas. Řeč je o narcistních osobách – a ty se mohou často vyskytovat i v církvi. Dokážete takového vedoucího rozpoznat?
Brzy zjišťujete, že jeho charisma silně převyšuje vztahovost. V osobním kontaktu je povrchní, chladný, manipulativní a o vás neprojevuje ani náznak zájmu. Jeho charisma totiž zakrývá vnitřní prázdnotu, možná zranění, které se pochopitelně nepozná na pódiu, za řečnickým pultem, ale především v osobním kontaktu.
Narcis se většinou vyznačuje neschopností empatie. Nerozumí nebo nechce rozumět bolesti druhých. Zde bych podtrhl slovo „nechce“. Když někdo má problém, obvykle reaguje slovy „jsi příliš citlivý“ nebo „nesmíš to brát tak vážně“. Rád uvádí sám sebe jako příklad, že on to či ono také zažil a dokázal problém překonat. Zásadní je, že nepřijímá zpětnou vazbu, a pokud ji dostane, okamžitě to bere jako útok na svou osobu (je-li negativní). Neuznává vinu, neomlouvá se, a pokud ano, pak jen velmi obecně. V jeho myšlení platí, že viníci jsou ti druzí. Rozhovory s ním se dříve či později stočí na něj a na jeho problémy a názory.
Zdrojem jeho sebehodnoty je uznání a úspěch, proto hledá obdiv, ne blízkost. V církvi se to projevuje tak, že růst sboru, počty posluchačů nebo vliv jsou pro něj měřítkem Boží přízně. Nechválí, protože tím by dal najevo, že je někdo lepší než on. Pokud pochválí, pak jen někoho, od koho může očekávat protislužbu, někoho, kdo má vliv, tituly nebo kdo je známý. Obecně platí, že má problémy s autoritami.
Nelíbí se ti, co říkám? A nejsi náhodou posedlý duchem rebelie?
Důležitým nástrojem k posílení moci narcistických vedoucích je Boží slovo – citace některých veršů nebo teologické fráze jsou používány k ospravedlnění manipulativního chování. Ještě vyšší úroveň manipulace je pak zneužití biblických principů slovy „neodporuj pomazanému“, případně „Bůh mi to zjevil“. Někdy je společenství tak zmanipulované, že se tato slova ozývají i od členů. Nechci tímto popírat potřebu duchovní autority, ale je třeba rozlišovat mezi duchovní autoritou a duchovní dominancí.
Narcis má obecně tendenci centralizovat svou moc a rozhodování. Obklopuje se těmi, kteří mu neodporují. Pokud si někdo dovolí vyslovit nesouhlas, bývá to interpretováno jako „drzost“, „duch rebelie“ nebo „vzpoura proti autoritě“. Dotyčný je zesměšňován, ostrakizován a buď se podřídí, nebo „je odejit“. Některým se to nelíbí, ale raději mlčí, protože se bojí konfliktu.
A tak si kolem sebe vytváří úzký kruh oddaných spolupracovníků, tzv. ano-lidí. Nepřipouští otevřenou debatu ani rovné vztahy. Ti, kdo kladou otázky, bývají vyloučeni nebo zdiskreditováni. Charakteristické je, že blízcí spolupracovníci se vlastně cítí dobře. Neodporují, naslouchají a užívají si jistých výhod, které plynou z toho být blízko vůdci – zároveň si zvykli na nepsaná pravidla, kam až mohou ve svých nahlas vyslovených názorech zajít. Tím, že dotyčný je obklopen těmito ano-lidmi, postupně ztrácí kontakt s realitou. Sice ví, že ho někteří nemusí, či jej dokonce kritizují, ale díky svým věrným stoupencům je přesvědčen o své mimořádnosti a vyvolenosti.
Formální omluva bez změny postoje
Dotyčný má zkrátka dvojí tvář. Jednu veřejnou a druhou soukromou. Zvláště v církvi si dává hodně záležet na tom, aby část soukromá byla dobře maskována. Na veřejnosti působí laskavě, duchovně a vizionářsky, ale za zavřenými dveřmi může být tvrdý, výbušný, sarkastický nebo pohrdavý. Jeho nejbližší by mu rádi něco řekli, ale bojí se ho.
Důvodem není obava z toho, že by je fyzicky napadl, ale pocit: „Když on je kazatel/tatínek tak unavený a vyčerpaný, nikdo mu nerozumí, nebudeme mu skrze zpětnou vazbu ještě více nakládat. Raději jeho chování vydržíme, třeba se to zlepší.“ Pak existuje ještě jedno klišé, které vylučuje jakoukoliv kritiku: „Ani my nejsme bez chyb, proto raději mlčme.“ Zásadní ale je, že lidé blízko něj často žijí v určitém strachu nebo napětí.
Když dotyčný selže, spíše lituje následků než provinění. Velmi intenzivně bude hledat důvody svého selhání ve druhých lidech, v okolnostech. Pokud je přitlačen ke zdi, umí se omluvit formálně, ale bez změny postoje. Pokání chápe jako strategii k udržení moci, ne jako cestu k proměně. Nedokáže být zranitelný, protože slabost vnímá jako hrozbu. V jádru nese hluboký stud, odmítnutí nebo prázdnotu.
Vyhořelí, znejistělí a znechucení spolupracovníci, kteří opouští církve
Nejhorší je, že za sebou zanechává zraněné lidi. Jeho spolupracovníci jsou časem vyhořelí, znejistělí nebo znechucení, jiní odchází a dlouho nechtějí o církvi a v horším případě o Pánu Bohu ani slyšet. Sbor se učí mlčet, přizpůsobit se a neklást otázky. V komunitě roste strach, nedůvěra a cynismus. Narcistický vedoucí používá duchovní jazyk ke kontrole druhých, charisma k zakrytí vnitřní prázdnoty a službu Bohu jako cestu k sebezajištění. Zvenčí působí úspěšně, ale jeho vedení za sebou zanechává duchovní trosky.
Vím, že se nejedná o hezké čtení – ale církev, stejně jako jakákoliv jiná organizace, potřebuje ve svém čele moudré vedoucí. Problém je, že se do vedení sboru může dostat člověk, který by vést nejen neměl, ale který svým vedením vyloženě škodí. Někdy může pomoci i třeba jen věci pojmenovat a následně být opatrnějším, když někoho uvádíme do vedoucích pozic.
Zároveň se některé body snadno identifikují u druhých, ale pozor na to, aby neplatily i u nás. Dobrá zpráva je, že pojmenování může být prvním krokem k nápravě. A ještě lepší zpráva je, že Kristus nad námi neláme hůl, a pokud v něčem selháváme, můžeme se s jeho pomocí měnit. A to se týká i narcistických vedoucích.
Článek je inspirován knihou When Narcissism comes to Church od Ch. DeGroata.
