Procházela jsem se po stezkách zasněženého lesoparku, kde se cesty v zimě neudržují. Po celonočním sněžení byla vrstva sněhu pro jednoho chodce ještě příliš hluboká a neprošlapaná. Muž proti mně běžel docela pomalu. Viděla jsem ho už z dálky. Jeho mohutná postava se hrozivě blížila ze zatáčky kolem keřů, jaksi vztekle dusal a strašně hlasitě funěl. Musela jsem mu na úzké cestičce uhnout, protože bychom se vedle sebe nevešli.
„No jo, tlouštík shazuje vánoční kila,“ napadlo mě při pohledu na rudou, potem zbrocenou tvář staženou námahou a na postavu, na níž se všechno třáslo v rytmu kroků. Uskočila jsem vedle cesty do závěje a on se kolem mě přehnal jako parní lokomotiva. Ovanul mě zápach potu. Vypadal trochu směšně, jak už to bývá, když se sportu věnují lidé, kteří na to nemají sportovně vyhlížející postavu.
Sportovci, i když bývají oblečení v legračně vyhlížejících barevných oblečcích, vlastně žádnou zvláštní pozornost nevzbuzují. Přiměřená postava ve sportovním dresu se zkrátka chová přesně tak, jak očekáváme. Sportuje. V případě postavy, která vůbec sportovně nevypadá, zpozorníme. Něco je jinak. Divně. Takové postavy přece běžně nesportují.
Ohlédla jsem se za běžcem a zalila mě vlna obdivu. Zarputile pokračoval v běhu na své trase parkem, ačkoli to pro něj zjevně zatím nebylo žádné potěšení. Ale jestli vytrvá… Pokud tento tlustý pán může vytrvale běhat i přesto, že mu to zatím moc dobře nejde, daří se mu přinejmenším dvě věci. Jednak pracuje na sobě, ale zároveň tím prospívá svému zdraví, posiluje vytrvalost i pevnou vůli a krůček po krůčku hubne. Možná právě získává nový, zdravý koníček a stává se inspirací pro nás ostatní, kteří ke sportu zrovna neinklinujeme. Zvládne-li to vládne on, proč bych to nedokázala i já?
Když jsem ve svých šedesáti začala chodit na pravidelné hodiny cvičení, stálo mě to velké vnitřní přemáhání. Bála jsem se, že budu směšná. Nebyla jsem si vůbec jistá, jaká je má fyzická kondice a jestli mi tělo ještě dovolí držet krok s ostatními.. Co když všichni dosáhnou hravě rukama v předklonu na zem a vůbec při tom nepokrčí kolena? Tohle mi nešlo nikdy v životě. Co když budou všechny ostatní ženy lehce poskakovat a já celá rudá budu těžce dusat, funět a supět a všechno se na mně bude otřásat? Budu trapná?
Musela jsem si ty otázky zakázat, jinak bych tam nešla. Neodvážila bych se. Nakonec to vůbec nebylo tak zlé. Ano, byla jsem mezi ženami nejstarší. Vedle mě cvičily ženy o deset, dvacet, třicet i čtyřicet let mladší, ale v naší kondici zas tak velké rozdíly nebyly. Každé šlo lépe něco jiného, každé něco moc dobře nešlo. Nikdo se s nikým nesrovnával, bylo to milé. Možná jsem i já mohla být se svou nesportovní postavou pro některou z nich povzbuzením. Když to zvládne ona…
