Kniha „Mýtus normálnosti“ od Gábora Matého odhaluje temné stránky moderní společnosti, která oslavuje úspěch a moc za cenu lidského zdraví. Maté spojuje trauma, závislosti a civilizační choroby s tlakem na výkon a perfekcionismus, který v nás zanechává hluboké jizvy. Jaké jsou skutečné dopady „normálního“ života a jak se vymanit z jeho sevření?
Nedávno se mi dostala do rukou kniha kanadského lékaře, psychiatra, Gábora Matého, která nese název Mýtus normálnosti. Napsal ji během pandemie se synem Danielem. Maté je židovského původu, narodil se v Maďarsku roku 1944, rodině se podařilo před nacistickou okupací uprchnout.
Tento dnes již osmdesátiletý pán se věnuje po celý svůj (profesní) život fyzickému i duševnímu zdraví, je přesvědčen o nutnosti holistického (celostního) přístupu medicíny k člověku. Tento přístup, podle něj, navzdory všem pozitivním změnám, ani dnes není samozřejmý.
Velký důraz klade na trauma a jeho moc ovlivnit život člověka i společnosti, téma závislostí a traumatu považuje za spojené nádoby. Budu-li jej volně citovat, pak každý člověk, který je na něčem závislý, má trauma, závislost je následkem traumatu. Ne každý, kdo má trauma, musí být nutně závislý. Závislí lidé mají ale (všichni) trauma. Poukazuje na nemoc moderních společností, kde se často považuje za normální, běžné a úspěšné to, co normální není, jedná se právě spíše o následek traumatu.
Idolem a ideálem světské (sekulární) společnosti je člověk mladý, krásný, perspektivní, úspěšný, zdravý, vzdělaný, s ostrými lokty, které jsou i jedním z důvodů, proč je většinou nadstandardně dobře finančně zajištěný. Zaměřený na dosažení cíle, cesta jej až tak netrápí. Machiavelismus v praxi, účel světí prostředky. Často lhostejno, kolik zanechá mrtvých, na duši sklíčených, popřípadě společensky zničených. Tento člověk, zejména svojí bezohledností, neschopností empatie a neřešením toho, co je dobré a zlé, nemorálností, dosahuje cíle, a tím i svého uspokojení.
Málo se však mluví o tom, že tyto rysy naplňují také některé psychiatrické diagnózy z kategorie poruch osobnosti, například narcismus. Tento druh lidí (logicky) spěchá do vedoucích pozic, jsou svým naturelem taženi k úspěchu, podle „ znalců duší“ existuje dokonce jakási „ temná triáda“ osobnosti vedoucích pracovníků, kteří trpěli v dětství a nyní trpí jejich okolí v práci i doma… Vědci se domnívají, že základy těchto poruch pocházejí z dětského věku dvou, tří let, kdy se ustavuje osobnost dítěte, ono „ já“, kdy potřebuje na jedné straně svobodu, ale na druhé hranice a pocit bezpečí.
„ Normální společnost“ a její požadavky na „ normálního člověka“ produkují mimo jiné i civilizační choroby: rakovinu, diabetes (i další autoimunitní onemocnění), depresi, úzkost… Církve snad jsou však již dnes Kristem a jeho Duchem tak osvíceny, že nepovažují nemoc, chudobu, závislost, neúspěch apod. za Boží trest, za to, že se člověk málo modlí, nevěří, to by leda musely dělat, že v Bibli neexistuje kniha Job.
Děkuji za Bibli! Jsem velmi vděčný! Mám za to, že je knihou osvobození i v 21. století, nacházíme v ní texty, které nás vedou, navzdory našim hříchům a slabostem, k větší lidskosti, opravdovosti, pravému lidství. I díky ní, zejména pak Ježíšovým podobenstvím, a obecně: Díky Kristovým slovům vím, co je podstatné, směrodatné pro život: Láska k Bohu, bližnímu, mamon/majetek, peníze ani moc nemají mít přednost. Milosrdenství je náplní Boží spravedlnosti. Kdyby Bůh nebyl milosrdný, tak ani sebelepší „dodržovač“ litery i ducha zákona nemá před Bohem/Láskou Lásek, bezpodmínečnou láskou, šanci. Buďme vděční, že si můžeme svobodně zvolit jít touto cestou.
