Ježíš nám důrazně radí, abychom opustili počtářskou logiku „já na bráchu, brácha na mě“, nýbrž prokazovali dobro především chudým, to znamená těm, kteří nám to nemohou oplatit. Jen nezištnými dobrými činy se vyvažuje zlo a svět, zlem vychýlený, se vrací do rovnováhy. Pragmatický kalkul to nedokáže.
Na pátou neděli liturgického mezidobí připadá tento úryvek z Matoušova evangelia:
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy jste sůl země. Jestliže však sůl ztratí chuť, čím bude osolena? K ničemu se už nehodí, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže se skrýt město položené na hoře. A když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu, ale na podstavec, takže svítí všem v domě. Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“
Něco „slaďoučkého“
Byl jsem jednou pozván do rádia k zamyšlení nad biblickým textem. Paní redaktorka mi řekla: „Je to před Vánoci, mělo by to být něco slaďoučkého!“ Odpověděl jsem jí: „Madam, to nemohu sloužit. My křesťané jsme sůl, nikoliv umělé sladidlo.“
Z kazatelen jsme po staletí slýchali buď přebujelý sentiment, nebo strach z trestajícího Boha. Obojí je však stejně vzdálené skutečnému evangeliu – jedna strana realitu nevkusně přislazuje, druhá ji děsí přízrakem pekla.
Všimněme si, že Ježíš neříká: „Máte se stát solí a světlem“, nýbrž „vy jste solí a světlem“.
Být solí a světlem není vůbec naše zásluha, ani výsledek našich morálních výkonů či snažení.
Je to milost, Boží dar. Funkci soli a světla nemůžeme plnit svou zásluhou a přičiněním, svými mravními kvalitami. Je to projev Kristovy přítomnosti v nás. On v nás přebývá skrze víru a křest, a proto můžeme působit jako působí sůl v pokrmu a světlo ve tmě.
Opakuji: Tuto kvalitu soli a světla si nemůžeme sami vydobýt, koupit ani zasloužit. Dostáváme ji darem, spolu s darem víry a darem křtu.
Když sůl ztratí chuť
Můžeme však o ni přijít, můžeme ten dar nevyužít, promarnit – můžeme vlastní vinou ztratit chuť soli a zakrýt světlo a stát se tak neužitečnými. Můžeme ztratit svou křesťanskou identitu konformitou vůči nedobrému prostředí, můžeme svou víru zanedbat, nerozvíjet, nechat zplesnivět, zapřít či zradit mnoha způsoby. Můžeme Kristovo světlo, které symbolizuje křestní svíce, zastínit vlastním egem. Mnoha způsoby můžeme plamen Kristovy přítomnosti v nás tlumit a ohrožovat. O světlo je třeba pečovat – a dbát, aby svítilo druhým lidem, aby bylo druhým k prospěchu – proto jsme ho dostali.
Stále se vracím k závěrečné scéně Čapkova vizionářského románu Krakatit, v níž stařeček (postava symbolizující Boha) říká ctižádostivému vynálezci třaskaviny, že má mít především na paměti, aby plody jeho talentu lidem svítily a hřály.
Ale ještě jeden výrok v dnešním evangeliu je zarážející. Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby darované světlo neskrývali, aby lidé viděli jejich dobré skutkya velebili jejich Otce v nebesích. Copak na jiném místě Ježíš neříká, abychom nevytrubovali před sebou, když konáme dobré skutky, abychom je činili ve skrytosti? Cožpak dokonce neříká, aby při dobročinnosti ani naše levá ruka neviděla dobro, které koná naše pravice? Neříká snad, že Bůh odmění jen ty dobré skutky, konané ve skrytosti, protože ty veřejné, známé a viditelné už dostaly svou odměnu formou potlesku a obdivu lidí? Neprotiřečí si Ježíš?
V práci s Biblí je nejzajímavější vyhledat si takto protikladné výroky (je jich tam velmi mnoho) a meditovat nad nimi. Ty protiklady – učil velký teolog Origénes – tam Bůh ponechal právě proto, aby nás varoval před povrchním, prvoplánovým výkladem. To dělají sektáři a fundamentalisté, že vytrhují Boží slovo z kontextu a trvají na svém primitivně jednoduchém výkladu; dělají tak z dramatu víry její protiklad – ideologii, uzavřený systém.
Umění hledání
Nemám rád knihy, které se snaží nabídnout správné odpovědi na zenové koány (hádanky) nebo které z biblických příběhů destilují paragrafy katechismů. Totiž to nejdůležitější, co nám náboženské texty nabízejí a co nás mají naučit, je umění hledání, nikoliv hotové odpovědi.
Ale dnes udělám výjimku a nabídnu možné řešení tohoto biblického koánu.
Před kým má být dobrý skutek skrytý a komu má být viditelný? Dobrý skutek by měl zůstat skrytý především před tím, kdo jej koná. Má být spontánní a tryskat přímo ze srdce, nikoliv z chladné kalkulace toho, co nám přinese – ať už jde o oplátku od druhého, nebo o uznání a chválu okolí. Nesnažme se svými skutky vylepšovat vlastní portrét v očích světa či v zrcadle vlastního svědomí. Proto Ježíš tak důrazně radí, abychom opustili počtářskou logiku „já na bráchu, brácha na mě“, nýbrž prokazovali dobro především chudým, to znamená těm, kteří nám to nemohou oplatit. Jen nezištnými dobrými činy se vyvažuje zlo a svět, zlem vychýlený, se vrací do rovnováhy. Pragmatický kalkul to nedokáže.
Demoralizace společnosti
Mnoho příkladů právě nyní vidíme zblízka i v dáli. Americký prezident se prezentuje jako spravedlivý zachránce světa před zrůdnými diktátory. Dovede potrestat zločince Nicoláse Madura, protože si tím vydobude cestu k venezuelské naftě. Horšímu zločinci Vladimiru Putinovi jeden den sice hrozí, druhý den ho však prohlašuje za svého přítele a nekoná.
Naše současná vláda se stále odvolává na vůli většiny, projevenou ve volbách. Ve skutečnosti však připouští ke klíčovým místům ve vládě představitele stran, které získaly minimum hlasů a její současná podoba stojí především na dohodě dvou politiků, že si vzájemně pojistí imunitu, aby unikli soudu a spravedlivému potrestání – vítězí nikoliv demokratická volba lidu, nýbrž ona zmíněná hra „já na bráchu, brácha na mě“.
Výsledkem je celková demoralizace společnosti. Lidé sledují špatné skutky a aroganci mocných, kterou už ani neskrývají pod koberec, a nechávají se tímto vzorcem inspirovat ve velkých i malých záležitostech své každodennosti. Demokracie se v otráveném morálním klimatu pochopitelně dusí. V našem světě se dnes špatně dýchá – je nejvyšší čas otevřít okna i dveře.
