Představte si, kolik se toho za posledních sto let odehrálo. Náš svět se změnil k nepoznání – technologicky, ekonomicky i společensky. Dvě světové války, vzestupy a pády totalitních režimů, atentáty, převraty, naděje i zklamání. A mezi tím vším stojí oni – lidé, kteří to skutečně prožili. Nečetli o tom v učebnicích, neviděli to v dokumentech, ale byli u toho. A někteří z nich jsou tu stále. Nesou v sobě to nejcennější, co máme: živou paměť světa.
Proto znovu stojím na prahu domu své babičky. Je ročník 1939, své rané dětství prožila pod nálety, mládí pak v poválečné bídě a nejistotě. Vystoupám čtyři schůdky, sundám si boty a automaticky zkontroluji kliku. Obvykle bývá otevřeno – dnes výjimečně ne. Volám tedy jejímu manželovi, aby mi přišel otevřít. Je ročník 1934, letos mu bude 92 let, a přesto po schodech běhá s lehkostí, která mě nepřestává udivovat.
Sedám si do křesla, babička přináší správně sladký čaj a začínáme. Rozhovor se velmi brzy stáčí k minulosti. Vlastně se tomu ani nebráním. Pět let jsem pracovala v domově pro seniory a naučila jsem se starým lidem naslouchat. Vím, že když vzpomínají, není to jen nostalgie. Je to zvláštní směs radosti i smutku, bolesti i naděje, vědomí ztrát i vděčnosti za to, co přetrvalo.
Pro mě je to pokaždé hodina dějepisu – takového, jaký v učebnicích nenajdete. Sedí přede mnou někdo, kdo si pamatuje okamžik, kdy strejda přišel domů oznámit smrt prezidenta Masaryka. Kdo mi dokáže vyprávět o komunistickém převratu v roce 1948, o atmosféře padesátých let a strachu, který prostupoval každodenním životem. Kdo sledoval okupaci v roce 1968, aniž by tehdy tušil, jak dlouho její následky potrvají. A přesto – navzdory všemu – stále sleduje současnost, přemýšlí o ní a neztrácí víru v lepší zítřky. To mi přijde skutečně kouzelné.
Při jedné návštěvě se dozvídám, jak vypadal jídelníček v poválečném Polsku: zelí, fazole, chleba z otrub. Občas se přidávaly piliny – mouky bylo málo. Listujeme pamětní knihou gymnázia ve Vsetíně z let 1938–1945. Je mrazivé vidět, kolikrát se opakuje slovo „zmizel“, „popraven“, „zabit v boji“, „zemřel v koncentračním táboře“. Prohlížím si listinu z ledna 1969, kterou museli podepisovat zaměstnanci napříč profesemi. Dostávám do ruky svazky Deníku práce z let 1985–1989. A u toho všeho se hodně smějeme – nad paralelami se současnou politikou a děním ve světě.
Odcházím pokaždé obohacená. S pocitem, že mi bylo dovoleno na chvíli nahlédnout do času, který znám jen z knih a vlastního studia. Moji prarodiče ho ale skutečně žili. A já se chci – dokud ještě můžu – dozvědět co nejvíc.
Těchto lidí je však stále méně. Podle dat UN World Population Prospects žije v České republice přibližně 216 až 220 tisíc lidí ve věku 85 let a více (údaje z roku 2025). Jsou to lidé, kteří si pamatují druhou světovou válku nebo její bezprostřední následky. Každým rokem jich ubývá a s nimi mizí i jejich unikátní příběhy, smutné, radostné, s dobrým či špatným koncem.
Zeptali jste se někdy svých prarodičů nebo rodičů, jak prožívali konkrétní události? Co měli tehdy na sobě, čeho se báli, z čeho měli radost? Pokud máte prarodiče, choďte za nimi. A pokud máte pocit, že mluví „jen o minulosti“, zkuste se ptát. Možná budete překvapeni, kolik odpovědí najdete i pro dnešek.
A pokud prarodiče nemáte, existují jiné cesty – například dobrovolnictví v domovech pro seniory. Organizace jako ADRA tuto možnost nabízí. Radost je oboustranná. Stáří není jednoduchá životní etapa a paměť není diagnóza. Je to dar. A my máme jedinečnou šanci ho ještě chvíli přijímat.
