Právě proběhlé americké volby znovu prohloubily propast mezi politickými názory a otevřely otázky, které rezonují i v Evropě a církvi. Populismus získává půdu pod nohama a ukazuje na krizi vůdcovství a rostoucí skepsi vůči progresivním hodnotám. Místo odmítání názorových oponentů je třeba zkoumat příčiny této změny a poučit se z ní.
Na téma amerických voleb toho bylo a ještě bude napsáno mnoho. Reakce sahají od naprostého zděšení nad tím, že volby vyhrál nevypočitatelný psychopat a hulvát, až po radost, že progresivisté dostali pořádně na frak. Pokud se (nejen o americké volby) zajímáte, přirozenou reakcí je, že čtete autory a články podporující vaše vnímání světa. Tím se utvrzujete ve svém „správném názoru“ a zároveň si ťukáte na čelo, když přemýšlíte o svých názorových oponentech. Tento omyl často dělají i křesťané, kteří sice na jedné straně mluví o nutnosti porozumět druhým, odkazují na příklady z Ježíšova života, ale zároveň jsou schopni rychle zařadit oponenty mezi „liberály“ nebo „fundamentalisty“, aniž by je skutečně znali.
Jak ale toto všechno souvisí s Trumpem a tímto článkem?
Pokud by se mě někdo zeptal, co si myslím o jeho zvolení, odpověděl bych, že z něj rozhodně nemám radost. Jeho chování mi z mnoha veřejně známých důvodů připadá odporné a nechápu, proč republikánská strana nenašla někoho jiného. Bylo by nošením dříví do lesa rozebírat, jaká rizika Trump představuje, psát o jeho narcistních a megalomanských sklonech nebo o tom, co kdy kde řekl. V naší sociální bublině by bylo snadné shazovat voliče Trumpa jako nevzdělanou lůzu a prohlašovat, že skutečnost, že jej volila většina evangelikálů i katolíků, ukazuje na naivitu amerických křesťanů. Myslím však, že skutečnost je mnohem složitější.
Celý život dělám sport, a ten mě mimo jiné naučil i prohrávat. Čím jsem starší, tím víc se to učím… Nezdá se vám v té větě něco divného? Je divné, že se vymlouvám na věk. Jistě, stárnu, ale důvod, proč mě mnozí (v běhu) porážejí, je i to, že prostě víc trénují a mají lepší disciplínu, životosprávu atd. Jinými slovy: ten, kdo prohraje, by měl hledat příčiny porážky především u sebe a pak až u druhé strany. Pojďme se tímto úhlem pohledu podívat na porážku demokratů, protože podobný scénář voleb se odehrává i v Evropě.
První předpoklad je, že není možné se na voliče Donalda Trumpa dívat jako na skupinu primitivů, kteří nepochopili složitost současného světa a měli by se od nás, co bychom ho nikdy nevolili, učit. Možná byste to takto neřekli, ale mnozí voliči (nejen) Trumpa mají pocit, že druhá strana je takto vnímá, a do určité míry si za to liberálové mohou sami. Velké skupiny lidí mají dost woke ideologie, stále více levicově profilujících univerzit, nekontrolované migrace, ideologií spojených s lidskou sexualitou či agresivních environmentalistických skupin. Když k tomu připočteme ekonomické problémy, které USA v posledních letech prožívají a které doléhají na mnohé voliče, neochotu evropských států přispívat dostatečně na obranu v NATO a zároveň trend vůči USA se vymezovat, frustrace z vlády demokratů začíná dávat větší smysl.
Mnozí z nás, včetně mě, se obávají o osud Ukrajiny. Jenže proč by se na pomoc Ukrajině neměla více zaměřit hlavně Evropa? Navíc je pro Ameriku aktuálně důležitější Čína a Izrael. Pokud to s Ukrajinou Evropa myslí vážně, bude ji to stát mnohem víc, než dosud. Anebo to Evropa až tak vážně nemyslí? Brzy to poznáme. A jen drobná poznámka: byl to Trump, kdo zrušil veto na americké dodávky smrtících zbraní, které demokrat Obama zavedl už po anexi Krymu a vypuknutí války na Donbasu. To pravděpodobně Putina později povzbudilo k ještě větší agresi. Protitankové rakety Javelin dostala Ukrajina právě za vlády Trumpa. Tím Trumpa neobhajuji, ale ukazuji, že ani demokraté vždy nejednali vůči Ukrajině velkoryse a že politika často upozaďuje jiné hodnoty.
Volby ukázaly ještě na jednu důležitou oblast. Velká americká média a většina celebrit byly na straně demokratů, přesto výsledek dopadl tak, jak dopadl. Ukazuje se, že mediálně známé osobnosti vůbec nemusí mít reálný vliv. Lidé si nakonec myslí svoje a informace si najdou sami. A to platí i v církvi.
Poslední oblastí, kterou vnímám, je, že vítězství Trumpa a jemu podobných odhaluje obrovskou krizi leadershipu. Při vší úctě k prezidentu Bidenovi, mírně řečeno, nebyl v dobré kondici, což je pro prezidentský mandát jistě důležité. Kamala Harrisová pak převzala kandidaturu příliš pozdě. Pokud je národ (a církev) v těžkých dobách, na lídrech velmi záleží. Amerika a s ní celý svět jsou v těžkých dobách, ale lídři chybí. Do takového vakua pak snadno vstupují lídři, kteří se nezdráhají použít cokoliv, aby se dostali k moci. Složitosti světa vyřeší za „24 hodin“, problémy shrnou pár slovy na síti X, nebo si získají pozornost žoviálními zdravicemi na YouTube či TikToku.
Jenže, jak už jsem napsal, důvodem nástupu Trumpů není jen populismus, ale i selhání druhé strany. A to je třeba pojmenovat a začít něco dělat jinak. Sociologické zákony platí pro společnost i pro církev. Proto doporučuji vzít si z narůstajícího populismu a radikalismu ponaučení, a nejen konstatovat, jak jsou ti populisté „zlí a hloupí“, zatímco my jsme „hodní a chytří“. Namísto toho bychom měli nabízet smysluplné alternativy.
