Patřím mezi teology, kteří se domnívají, že to, co se v posledních měsících děje v Americe i v dalších zemích, kde lidé zápasí o svobodu a svoji budoucnost, je v zásadním rozporu s Ježíšovým učením. Dost často však slýchám od křesťanů různých vyznání, že za své zatčení, zranění či přímo smrt si protestující mohou sami. Sám Ježíš prý říkal, že máme dávat Bohu to, co patří Bohu, a císaři to, co patří císaři.
Nesejde na tom, že tyhle ideologické výklady Bible vzaly ve většině velkých církví za své už v 19. století. Podstatné je, že to dnes někdo myslí vážně. V těch zemích, kde si lidé museli vybojovat i za cenu strádání a obětí svou svobodu včetně té náboženské, je totiž chápání poslušnosti vůči Bohu a státu v lecčem jiné, než bylo v minulých staletích. Lidé všech vyznání, i ti bez deklarované víry, si uvědomují, že stát a jeho proměnlivé politické zřízení nejsou absolutní a že politici se dnes nemohou odvolávat na to, že jim byla jejich služba svěřena Bohem. Tohle dnes neobstojí. Svěřil Bůh moc třeba ministru zahraničí Macinkovi, který se pustil do vydírání prezidenta republiky? Ani omylem.
Myslím si, že skoro nikdo nechce žít v anarchii a chaosu. Naopak. Úsilí těch, kteří se snažili ve své zemi znovu vzkřísit svobodu a demokracii, bylo v mnoha ohledech úsilím duchovním. Svoboda a demokracie, jak jim rozumíme my, Evropané, jdou ruku v ruce s odpovědností, ne s ponížením a otroctvím. Jdou ruku v ruce s vědomím důstojnosti každého jednoho člověka, u něhož není nejdůležitější, aby „poslouchal stát“ a držel ústa a krok, ale aby se se státem ztotožnil a pomáhal mu růst, spolupracoval na jeho ekonomické, sociální a duchovní obnově.
Tohle „držet ústa a krok“ a dělit své povinnosti mezi stát, ať je jakýkoliv, a Boha, nemá s křesťanstvím nic společného. I když nám evangelia podávají o Ježíši a jeho působení vlastně jen docela malý výřez, i z něho je zřejmé, že podřízení se panovníkovi má své limity. Společenská smlouva o tom, jak si lidé dané země budou řešit společné věci, je přece výrazem té nejvyšší duchovní svobody. V ní primárně nejde jen o to, že člověk něco musí, ale o to, že taková smlouva zásadním způsobem ovlivňuje prostředí, v němž má každý člověk na prvním místě usilovat o spásu své duše.
Představa, že se máme dát nejprve zbít a zatknout, a tedy vykonat svou povinnost vůči autoritě, a až pak si stěžovat a vést náboženské debaty, je mylná. Právě Ježíš, a to daleko nad chápání svých učedníků, přestupoval mnohé zákazy, pravidla a nařízení, pokud bránila tomu, aby člověk mohl být tím, kým má být. Aby pomohl druhým, aby je nasytil, aby je uzdravil, aby je ochránil, aby jim dal naději, aby je vyrval z moci ponížení, které zažívali jen proto, že jsou jiní. Aby kultivoval místo, které považuje za domov, v němž by mohli žít všichni lidé dobré vůle. Žít a růst.
Nedivím se, že v Americe a v určitém ohledu i v Česku proti sobě stojí dva křesťanské proudy. Jeden vidí v Ježíši Boha naděje, milosrdenství, odpuštění, solidarity a lásky. Druhý v něm vidí bůžka prosperity, úspěchu, talisman síly a moci, boha, který dělí lidi výhradně podle lidských měřítek, to jest na hodně špatné (zatracené) a hodně dobré (vyvolené). Smířit tyto proudy podle mého soudu nejde. Jde o dvě různá náboženství, která se podobají jen v některých drobnostech. Dokud se stát nebude snažit fungovat jako teokracie nebo gang a dokud budou mít lidé svobodu každodenně utvářet prostředí, v němž žijí, je naděje, že se i rozdělená a nemocná společnost začne krůček po krůčku uzdravovat.
