V roce 1994 Ronald Heifetz v knize Leadership Without Easy Answers popsal dva druhy změn, vedení a situací: technické a adaptivní. Právě toto rozlišení mi v mnohém otevřelo oči – pokusím se vám ho také přibllížit.
Představte si, že vás dlouhodobě bolí hlava. Nakonec to již nemůžete vydržet a jdete k doktorovi, ten vám předepíše léky a jediné, co musíte udělat, je začít užívat daný lék. Jedná se o technickou situaci, kdy problém i jeho řešení jsou jasné a lze je vyřešit pomocí odborných znalostí, pravidel nebo autority.
Adaptivní situace je jiná. Stejný příklad: opět vás bolí hlava, opět jdete k doktorovi, ale ten vám řekne: můžu vám pomoci, ale lék, který vám předepíšu vám pomůže jen částečně. Hlavní, co budete muset změnit, je životní styl. Musíte více spát, nepít alkohol a každý den se hýbat. Nedá nám kouzelnou pilulku, která z nás udělá úplně zdravé jedince. Adaptivní problémy na rozdíl od technických vyžadují, aby lidé sami změnili své myšlení, chování nebo hodnoty – řešení se tvoří v procesu učení.
Zkráceně popsáno: Technický problém nebo výzva se řeší skrze znalosti; adaptivní problém nebo výzva vyžaduje změnu lidí.
Technický versus adaptivní vedoucí
Heifetz ve své knize popsal, na základě zmíněného rozdělení, dva druhy vedoucích. Technický řeší problémy, které jsou jasné a mají známé řešení. Řídí lidi pomocí znalostí, pravidel a autority, cílem je efektivně dokončit úkol a udržet systém v chodu. Adaptivní se nebojí čelit složitým, nejasným problémům, které vyžadují změnu postojů, hodnot a chování lidí. Nevnucuje řešení, ale provází společenství procesem učení, podporuje dialog a růst, aby lidé sami našli cestu ke změně.
Obtíže adaptivního vedení vystihuje Boží promluva k Jozuovi: “Buď rozhodný a udatný, neboť ty rozdělíš tomuto lidu zemi v dědictví, jak jsem se přísežně zavázal jejich otcům, že jim ji dám. Jen buď rozhodný a velmi udatný, bedlivě plň vše, co je v zákoně, který ti přikázal Mojžíš, můj služebník. Neodchyluj se od něho napravo ani nalevo; tak budeš jednat prozíravě všude, kam půjdeš.” Joz 1, 6–7
První věta hovoří o vojenském vedení. Druhá věta o duchovním vedení. To první vyžaduje udatnost, to druhé velkou udatnost. Bojovat s nepřítelem, bylo jistě těžké. Jenže bojovat sám se sebou, změnit se, bylo a je ještě těžší. Proto není náhoda, že Písmo na tomto místě rozlišuje mezi udatností a velkou udatností.
Není náš sbor náhodou spíš církevní wellness?
Nyní si výše popsané přenesme do církve a do našich životů. Chyba církevních vedoucích je, že si někdy myslí, že předejdou krizi nebo zabezpečí lepší duchovní život tím, že vytvoří pro návštěvníky církve a sborů či farností více programů, akcí, zlepší marketing, změní strukturu, vylepší prostory, udělají zajímavější liturgii atd. Podobně jako farizeové, máme tendenci změnit jen fasádu a neklademe si otázku, zda to, co v církvi děláme, skutečně vede k proměně. Vše popsané má jistý smysl, ale jedná se pouze o technické, byť často nesnadné výzvy.
Jenže Ježíš nepřišel opravit struktury, ale chtěl změnu srdce. To, co často řešíme my, je otázka: „Co musíme udělat“? Jenže Ježíš častěji řešil otázku: „Co se v nás musí změnit?“ Technické vedení, technicky nastavený život či sbor si svoje problémy vyřeší tím, že si pozve experta. Ten přijede, pojmenuje problém, nabídne technické řešení… změní se liturgie, koupí se měkčí židle, hraje se lepší muzika, naučíme se být více pozitivní… abychom za pár týdnů zjistili, že se vlastně nic nestalo. Nezměnili se totiž lidé. Adaptivní vedení, které učil Ježíš, vyžaduje změnu srdce, hodnot, rolí a identity. Adaptivní změna často znamená ztrátu určitých jistot a někdy bolí. Ježíš ale otevřeně mluvil o ztrátách: Majetku, statusu, jistot, dokonce některých vztahů, třeba když říkal, že nepřišel, aby přinesl pokoj(Lk 12, 51).
Technické vedení klade důraz především na to, aby se u nás lidem líbilo a aby byli spokojení. Proto nakonec hodně sborů či farností je spíše jakýmsi duchovním wellnessem. Akce běží jedna za druhou, liturgie se slouží, lidé slyší hlavně o lásce, odpuštění, milosti, o spiritualitě, Boží laskavosti a o tom, že mají od Boha a druhých především přijímat. To vše je pravda, zároveň ale má živá víra vést k pokání, proměně, dávání a přijetí zodpovědnosti. Nechci tvrdit, že se lidé v církvi nemají cítit dobře, ale pokud ke změnám dojde bez proměny srdce, jedná se jen o změnu fasády, o technické změny. Není pravdou, že na technických věcech nezáleží, ale jsou jen prostředkem, ne cílem.
Když technické řešení nestačí
Všimněme si, že jak Mojžíš tak Ježíš vášnivě milovali ty, které vedli. Mojžíš si dokonce přeje být za svůj lid vymazán z knihy živých, Ježíš umírá na kříži, ale to jim nebránilo pojmenovat hřích, pokrytectví či falešnou identitu. Platí totiž následující: „Církev vedená po Ježíšově způsobu nechrání sama sebe, ale vytváří prostor, kde Duch svatý mění lidi – i za cenu ztrát.“
Asi se shodneme, že žijeme v čase dramatických změn. A právě adaptivní výzvy (a s nimi související adaptivní vedoucí), jsou v čase proměn zásadní, protože tradiční, technické řešení už často nestačí. Když se mění společnost, kultura, technologie nebo hodnoty lidí – což se dnes děje v nebývalé míře, objevují se komplexní problémy, které nelze vyřešit pouze autoritou nebo hotovými postupy, které kdysi fungovaly.
Potřebujeme se učit reagovat na nové situace. To bude vyžadovat flexibilitu a schopnost učit se novým věcem, ochotu k osobní proměně, dále zapojení komunity, kde se lidé se učí spolupracovat, hledat kompromisy a společné smysluplné řešení. Nejen to – budeme se muset učit řešit kořenové problémy, což znamená místo nápravy symptomů transformovat sebe a někdy i samotný systém.
