Nejistota ve světě vede lidi, včetně křesťanů, k hledání odpovědí v proroctvích. Je ale připravování se na konec světa tím hlavním, co by měla víra řešit? Epištola Židům ukazuje, že zralost spočívá spíš v praktické službě druhým než v teoretických debatách o budoucnosti.
Válka na Ukrajině pokračuje, informace o jejím průběhu nejsou úplně jednoznačné. Záleží na zdroji, z kterého je čerpáme, jednoznačného obrazu se člověk nedopracuje. Podobně to vypadá v oblasti Levanty: Jaký je vlastně postup izraelské armády v Pásmu Gazy? A jaká je skutečná situace v Libanonu? Nebo v Sýrii? Do toho pak vstupují vzdálenější země a jejich, zdá se, probouzející se snahy o získání větší moci či nějaké nadvlády: Írán, Čína…
A to vůbec nemluvím o rozmanitých skupinách postrádajících formální uznání většinou ostatního světa, o to více ale usilující o sebeprosazení (nebo možná o záchranu či o spravedlnost, viděno jejich vlastníma očima) násilnými prostředky. Roste z toho všeho nejistota a strach. Jak to bude vypadat se světem našich dětí a vnuků
Mnozí lidé motivovaní popsanými událostmi a jejich nijak radostným nebo přinejmenším nejasným vývojem otevírají všelijaká proroctví a hledají, jaké jsou ty správné vize vývoje budoucích věcí. Snaží se zachytit skryté hlasy, poodhalit roušku tajemství, zahlédnout něco z budoucnosti. Platí to o lidech obecně, týká se to ale i křesťanů. Jejich touhy a představy většinou (i když ne vždycky) vyrůstají z biblických proroctví či jejích náznaků: Jak to bude se vzkříšením z mrtvých? Přijde nejprve vytržení církve? Nebo přijde hned Kristus ve své slávě? Bude vládnout tisíc let na této zemi? A jak bude vypadat soud? Rozhodnou skutky? Naše zásluhy? Správné přesvědčení? Dobrá teologie či doktrína? Nebo snad pouhá víra?
Nemálo lidí, se kterými jsem se v životě potkal, dospělo k názoru, že právě tato tematika představuje vrchol křesťanské víry. Že poté, co se křesťan prokouše základní biblickou dějepravou, tedy naučí se biblické příběhy, poté, co pochopí základní zákonitosti hříchu a milosti, naučí se znát a dodržovat Boží zákon, doroste jakési vyšší úrovně. Může se tak pohroužit do promýšlení budoucích věcí a připravovat se na ně. Vždyť být připravený a bdělý, až Ježíš přijde podruhé na tuto zemi, je přece tím nejdůležitějším, co od člověka jeho Spasitel čeká!
Pak ale člověk otevře Bibli, třeba v epištole Židům, a čte tam zvláštní slova: Nezůstávejme již u počátečního učení o Kristu, ale směřujme k dospělosti. Nevracejme se k základním článkům… K jakým základním článkům? No přece k základním článkům víry a života, k tomu, co nás náš Bůh prostřednictvím Bible učí. Něco bylo základem, školní učební osnovou, nebo možná ještě i osnovou z mateřské školky. To je dobré znát, je ale prospěšné přejít od těchto základních věcí dál, ke skutečnému životu.
Jaké jsou ty základy, ty věci ze školy, od kterých je třeba posouvat se k dospělosti? Epištola jich tu jmenuje několik, končí ale dvěma, které nás dnes zvlášť zajímají: Nemáme se vracet k učení o vzkříšení z mrtvých a o posledním soudu.
Takže žádné spekulace o vytržení, o tisíciletém království ani o soudu na tímto světem? Epištola Židům to tak vidí. Kam ale pak jít dál? Kam směřovat?
Biblický text bezprostředně pokračuje varováním před odpadnutím od víry. Používá přitom obraz neplodné země, která nepřináší žádnou úrodu. Následně pak ale ujistí: I když takto mluvíme, jsme o vás přesvědčeni, milovaní, že jste na dobré cestě ke spáse. Bůh není nespravedlivý, a proto nezapomene, jak jste se činem své lásky k němu přiznali, když jste sloužili a ještě sloužíte bratřím.
Epištola nechce strašit. Jen varuje, upozorňuje, co říká jiná epištola, První Korintským: Království Boží nezáleží v slovech, nýbrž v moci. Ne v řečech, ne ve spekulacích či doktríně, ale v lásce, která se projeví praktickou službou druhým. Cesta k dospělosti, a myslím, že nejen té křesťanské, je cesta od slov k činům motivovaných láskou. K Bohu i k lidem.
Za Rádio 7: Petr Raus
