Církev po Františkovi – tak zní název besedy se světově uznávaným historikem, teologem a publicistou Massimem Faggiolim (55), kterou 15. ledna 2026 pořádá od 19.30 platforma Dominikánská 8. Faggioli je odborník na moderní církevní historii a ekleziologii, autor knih o II. vatikánském koncilu či moderním papežství, komentátor katolického magazínu La Croix International. Zaměřuje se též na extrémně konzervativní proudy katolicismu v současných USA. Před jeho návštěvou Prahy jsme ho požádali o několik postřehů.
V jednom ze svých nedávných textů kladete otázku: „Lze tvrdit, že šedesát let po skončení II. vatikánského koncilu je ‚hnací síla‘ koncilu pryč?“ Jak zní odpověď?
Nemyslím si, že by hnací síla koncilu byla pryč, a ani jsem netvrdil, že ano. Snažil jsem se říci, že nadšení pro II. vatikánský koncil skončilo, protože jeho generace a generace následující už nejsou mezi námi nebo už nejsou oním hnacím motorem.
Teologie koncilu zůstává, ale nelze budovat církev II. vatikánského koncilu pouze na základě nadšení z události, která skončila v prosinci 1965. Je třeba pracovat na tom, abychom tuto teologii předávali dál a překládali ji do dnešní doby.
Dnešní katolické společenství jako by se štěpilo na ty, kteří se snaží navázat na koncil a realizovat jeho teze, a na jiné, kteří koncil vehementně odmítají a chtějí se vrátit k tomu, jak to bylo před ním. Proč to nastalo?
Podle mě světová církev takto jednoznačně rozdělená není. V některých případech jsou přístupy k II. vatikánskému koncilu ostře vyhraněné, černobílé, představují tradicionalistickou opozici vůči němu. Ale v mnoha jiných jde prostě jen o neznalost jeho učení. Druhý vatikánský koncil je tím, díky čemu dnes katolická církev funguje.
Nemyslím si však, že by v ní měla existovat nějaká „vstupní zkouška“ loajality vůči koncilu. Samozřejmě u duchovních a u těch, kdo vykonávají duchovní službu, je to něco jiného, od těch se očekává více.
Myslíte si, že směr, který v církvi nastavil papež František, dokáže odolat této různosti a integrovat i své vlastní kritiky a odpůrce?
Myslím si, že Františkovo dědictví zůstane zachováno. Papež Lev XIV. v základních směrech prokázal, že na Františka navazuje, i když nevyhnutelně výběrově. Objevily se snahy Lva vykreslit jako „antifrantiška“, ale to jsou hloupé a klamné pokusy.
Kým podle vás František pro církev byl? A kým byl pro svět počátku 21. století?
Byl prvním globálním papežem ještě mnohem globálnější katolické církve – skutečným ztělesněním církve II. vatikánského koncilu jakožto církve „post-západní“. Přeznačil mapu církve – nejen tím, že měl latinskoamerický původ a že se zajímal o Asii, ale i ve Vatikánu a v Římě, na místní úrovni. Morální a náboženskou krizi USA pochopil ještě předtím, než se stala zcela zřejmou za prvního a druhého prezidentství Donalda Trumpa.
Jaké výzvy zanechal svému nástupci papeži Lvu?
Těch je mnoho: první a nejzjevnější je pro prvního papeže z USA to, jak vystavět svůj vztah k USA a americkému katolicismu v této době „druhé americké revoluce“, jíž je trumpismus. Zde nejde jen o politickou nebo ústavní krizi, ale také o krizi náboženskou a teologickou.
Liberální část české společnosti je vývojem ve Spojených státech znepokojena, rozpoznává známky fašismu, jak jej Evropa zažila před sto lety. Vy jste v USA dlouhou dobu žil, dokážete vysvětlit, proč se vydaly tímto směrem?
Jak jsem napsal ve své knize „Od Boha k Trumpovi“ (prozatím je dostupná v italštině a chorvatštině), znovuzvolení Donalda Trumpa odhaluje také náboženskou krizi, v níž hraje ústřední roli katolicismus – katolická církev je dnes v USA největší náboženskou společností. Přetrvává konflikt mezi neokonzervatismem a teologickým progresivismem, ale v širších souvislostech. Identitární politika, která zahrnuje témata, jako je gender, vztahová orientace a rasismus, přepsala politické spektrum ve prospěch Trumpova parareligiózního a „politicko-mesiášského“ charismatu. A zde jsou američtí katolíci rozdělení. Církev ve Spojených státech otočila list, jak v tom, jaká byla v předchozích staletích, tak ve vztahu k Vatikánu, který se stále více vzdaluje. Pro světový katolicismus ale zůstává nepostradatelná, což je příběh, který se dotýká i Evropy.
Jaké úkoly tedy podle vás nyní leží na bedrech křesťanů v Evropě, v České republice?
Největší výzvou zůstává oživit evropské křesťanství. Aby byla Evropa schopna zachovat soulad mezi osvícenským odkazem a evangeliem, mezi historickými kořeny a budoucím směřováním, musí dojít ke transformaci obrovské monumentální struktury a k jejímu sladění s potřebou budování aktivních společenství, čímž se zamezí jejímu přeměnění v neživé muzeum. Představit si světový katolicismus bez živého katolicismu evropského je pro mě osobně obtížné.
