26. července odhlasoval Ústavně-právní výbor Senátu České republiky doporučení, aby Česká republika neratifikovala Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí. Výbor rovněž požádal vládu, aby návrh zákona o ratifikaci úmluvy z jednání Poslanecké sněmovny stáhla. Je to dobře, nebo špatně?
Cožpak není třeba potírat násilí, zejména to skryté, které snadno unikne pozornosti? Domácí násilí a násilí na ženách? Ptejme se jinak: Je Istanbulská úmluva potřebným dokumentem, který opravdu pomůže v boji proti násilí, nebo naopak nebezpečnou a dobře maskovanou brankou anarchie a svévole? Zdá se mi, že pravdou je až to druhé. Postoj senátního výboru proto pokládám za víc než rozumný.
Proč si to tak myslím? Protože v Istanbulské úmluvě rozpoznávám dokument značně problematický. Pokud byl napsaný s poctivými úmysly, byl napsaný špatně. Pokud jde o vlka v rouše beránčím, který pod líbivým názvem ukrývá úplně jiné záměry, je to špatně už od základu.
Předpokládejme nejprve poctivý úmysl. Úmluva už tím, že ve svém názvu zmiňuje pouze ženy a domácí násilí, diskriminuje většinu obětí. Jistě, v dalším textu se to snaží oslabit, tím ale nezruší dopad vyhraněného nadpisu. Chápu, že k důrazu na ochranu žen vedou praktiky některých skupin obyvatel s mimoevropským kulturním pozadím, které provádějí například ženskou obřízku, pak je to ale třeba otevřeně přiznat, a nevytvářet obecně platné dokumenty dopadající na všechny. Ideologie z nich pak trčí jako sláma z bot.
Kromě toho, základem právních opatření trestního charakteru má být podle Úmluvy odvolání na gender, faktické a legitimní státní násilí se tedy má opírat o neověřitelný a nekontrolovatelný pocit. To mi připadá nesmírně nebezpečné. Kdyby se v tomto kontextu mluvilo o pohlaví, bylo by to v zásadě jasné, pohlaví je jednou provždy geneticky dané a tudíž i ověřitelné. Takto se dostáváme do právního příšeří, kde bude možné leccos. Nečetné případy genetických postižení není třeba řešit samostatným právním dokumentem.
Pokud Istanbulská úmluva nevznikala z čistých motivů, je třeba otevřeně přiznat, že se může snadno stát trojským koněm rozvratu demokratické společnosti. Úmluva zakládá povinnost zřizování Expertních skupin pro boj proti násilí na ženách a domácímu násilí, které budou dohlížet na provádění Úmluvy smluvními stranami. Jejich členové budou voleni Výborem, který ovšem sám volený nebude.
Národní parlamenty budou k účasti na kontrole opatření přijatých k provádění této Úmluvy pouze přizvány. I když expertní komise nemají mít výkonnou moc, historické reminiscence jsou příliš silné. Našinci se musí nutně vybavit různé lidové komise našich padesátých let a důsledky jejich činnosti. Pokud se někomu nelíbí principy zastupitelské demokracie, měl by to povědět přímo, a neotvírat žádná zadní vrátka.
Co nám k Istanbulské úmluvě řekne bible? Přímo k tomu dokumentu samozřejmě nic, mluví obecněji. Pokud teď ale mám z těch obecných biblických výroků nějaký připomenout, nebudu mluvit ani o násilí ani o ženách. Připomenu spíš slova apoštola Jakuba: „Vaše `ano´ ať je vždy `ano´ a `ne´ ať je `ne´, abyste nepropadli soudu.“
A k tomu ještě, co napsal apoštol Pavel křesťanům do Soluně: „Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.“ Jde o otevřenost, poctivost, odstranění skrytých úmyslů. Psal to křesťanům, přivlastnit si jeho radu mohou ale všichni.
Istanbulská úmluva otevřeným a poctivým dokumentem není, vyplývá z ní příliš mnoho skrytých důsledků. Navíc je zbytečná. Kdyby evropská společnost důsledněji postihovala porušování už platných zákonů, byla by nadbytečnost Istanbulské úmluvy mnohem zřetelnější.
Autor: Petr Raus
