Říká se, že Pán Bůh nám z ráje zanechal tři věci: hvězdné nebe, třpyt ranní rosy a nevinnost dětských očí. Právě o nich chci povyprávět. Není to můj příběh, je to svědectví mého přítele kněze. Před několika lety jej prožil v jedné pohraniční farnosti.
Jak známo, Vánoce se neomezují jen na Štědrý den, Hod Boží a svátek svatého Štěpána, ale trvají až do Křtu Páně, tedy skoro sedmnáct dní. Aby všechno stihl a neochudil žádný kostel, musel bohoslužby rozdělit. Někde byl desetkrát, jinde šestkrát, podle potřeb a možností věřících. V jedné malé vesnici, kam jezdíval jednou týdně, výjimečně slavil večerní vánoční bohoslužbu. Postavil stromky, ozdobil je a na bočním oltáři rozestavěl sádrový Betlém. Vše připravil pro sváteční okamžiky.
Nadešel Štědrý den. Večer slavnosti Narození Páně zahájil právě v tomto kostelíku. Kupodivu se sešlo dost věřících i svátečních hostů. Lidé pěkně zpívali a varhanici se dařilo. V závěru při zpěvu Narodil se Kristus Pán nesl kněz v doprovodu ministrantů malou sádrovou sošku Ježíška do Betléma. Položil ji do jesliček, zazněl závěrečný zpěv a lidé se pomalu začali rozcházet.
Když se zdálo, že je už kostel prázdný, zaklepaly na dveře sakristie dvě děti. Mohlo jim být sedm nebo osm let. Oči jim zářily z té krásy, kterou právě prožily. V ruce držely sošku Ježíška. „Pane faráři, můžete nám Ježíška dát domů?“ zeptaly se. „Víte, tady v kostele je hrozná zima. My vám ho zítra na mši svatou zase přineseme.“ A tak si děti Ježíška, zabaleného do šály, odnesly domů.
Na druhý den ho skutečně přinesly, položily zpátky do jesliček a po mši si ho zase odnesly domů. A tak to dělaly po celou vánoční dobu, protože se prý bály, „aby malý Ježíšek nenastydl“. Kněz, který mi to vyprávěl, pak tiše řekl: „Víš, Jakube, ty děti mají tak krásnou víru… krásnější než my dospělí.“ V oku se mu zaleskla slza a na rtech se objevil úsměv.
