Celý advent jsme přemýšleli o vyjadřování lásky dáváním. Chystali jsme se na Vánoce, na svátky dárků, které za nás někomu řeknou, jak ho máme rádi. Učili jsme se tiše naslouchat vyřčeným i nevyřčeným přáním našich blízkých a snažili jsme se je naplnit. Vánoce se k takovému učení moc dobře hodí. Možná nás teď čeká další pokračování této lekce. Budeme se učit přijímat.
Umět přijmout dárek je taky těžké – a zdá se mi zásadní tuto dovednost ovládat. Vyvozuju totiž, že kdo neumí dárky přijímat, nemá se moc rád. A jak může milovat ten, kdo se sám nemá moc v lásce? Nemůžeme dávat to, co sami nemáme. Život je jako chůze. Levá pravá, levá pravá. Dávám, beru, dávám, beru. Můžeme, pravda, skákat po jedné noze, ale je to namáhavé a daleko se nedostaneme. Lepší je nekulhat.
Někdy je to mimořádně obtížné. Moje babička byla na obdarovávání ten nejnáročnější člověk, jakého jsem poznala – na jednu stranu nic nechtěla a nic nepotřebovala, na druhou stranu by se nikdo neopovážil jí nic nedat. Moc dobře si pamatovala, kdy, co, za kolik a od koho dostala jako dárek. Pokud se jí nelíbil, nebo pokud se jí nezdál dost hodnotný, neváhala ho dárci vrátit. Já jsem od ní například dostala ke svým narozeninám, které slavím v létě, zpátky svůj vánoční dárek dokonce ještě v původním vánočním balicím papíru. Ona to nekomentovala a já jsem se neodvážila něco říci. Vybírat dárek babičce jsme se všichni docela báli.
Tenhle příklad mne naučil zdvořile poděkovat a vyjádřit přiměřenou radost, i kdybych dostala něco jako třeba barevnou kolekci houbiček na nádobí. Když nedokážu věrohodně jásat nad dárkem, jásám nad dárcem a jeho laskavostí. Mám přece soucit s dárci a vím, že pro některé lidi vůbec není snadné dárky vybírat a dávat. Nejsou si jistí, chtějí potěšit, ale nevěří si. Možná mají také špatné zkušenosti s tím, jak někdo jiný jejich dárek špatně přijal, vysmál se jim nebo rovnou odmítl. Právem se cítili odmítnutí sami. Bolestná vzpomínka z dětství může zůstat někde v hloubi podvědomí ukrytá až do konce života a působit těžkosti.
Možná máte podobné zkušenosti se svými příbuznými. Možná odmítají dárek přijmout, upejpají se a tvrdí, “že si nemáte dělat škodu” nebo že se vám “budou muset nějak revanšovat”. Vy je nutíte, aby si to vzali, tvrdíte, že je to “jen taková maličkost” a připadáte si u toho jako idioti.
Dostat dárek je vždycky hezké. Lze jím mnohé vyjádřit. Dárky nepřijímat a dělat u toho nějaký cirkus mi připadá nevychované a nezdvořilé. Dokonce se nebojím říct, že mi to přijde urážlivé. Předpokládám, že to ti lidé takhle vážně doopravdy nemyslí – nechtějí nikoho urazit, nechtějí se chovat nezdvořile nebo působit nevychovaně. Řekla bych, že jsou v rozpacích, že se stydí, že je doma neučili, že když vám někdo složí poklonu nebo dává dárek, se obvykle říká: “Děkuji, je to od tebe milé, že mi dáváš dárek. Mám radost.” Možná je to neměl kdo naučit.
Tak vám přeji, abyste uměli dávat i přijímat a radovat se z obojího. Obojí totiž do života patří.
