Zpráva studijní komise vedené kardinálem Giuseppem Petrocchim, podle níž není možné udělit ženám přístup k jáhenskému svěcení, zapůsobila na mnohé v církvi jako studená sprcha. Komise sice nedospěla k definitivnímu odmítnutí, jak by se mohlo zdát podle některých titulků, avšak odkázala na současný stav historického a teologického bádání, který tuto možnost vylučuje.
Jáhenské svěcení je první ze tří stupňů svátosti svěcení v katolické církvi (jáhen – kněz – biskup). Jáhen je ordinovaný služebník, jehož úkolem je především služba charitě, hlásání Božího slova a služba při liturgii. Může křtít, oddávat, vést pohřby, asistovat u oltáře, ale na rozdíl od kněze nesmí slavit eucharistii ani udělovat svátost smíření. Trvalí jáhni – většinou ženatí muži – stojí v církevní struktuře mezi laiky a kněžími a jejich identita je zakotvena především v praktické, pastorační a charitativní službě. Právě proto se uvažuje, zda by tento stupeň svěcení nemohl být v budoucnu přístupný také ženám, protože jeho podstata je méně úzce spjata s eucharistickým předsednictvím a více s konkrétní službou komunitě.
Předchozí naději na pozitivní rozhodnutí vzbudil článek 60. Závěrečného synodálního dokumentu pojednávající o významné roli žen v dějinách církve i v současnosti. Připomíná také všechny služby, které mohou již nyní zastávat ženy v církvi a jáhenskou službu žen prohlašuje za otevřenou otázku s nutností dalšího rozlišování. Trochu se proto očekávalo, že rozlišení bude pozitivní. Řada reakcí nyní nezakrývala roztrpčení a obviňovala komisi z odsunutí této otázky. Za povšimnutí však stojí závěr této zprávy. Petrocchi připomíná, že je nutné, aby studium pokračovalo „přísným a širokým kritickým zkoumáním samotného jáhenství – jeho svátostné identity a poslání v církvi“ .
Spor o povahu jáhenství a historické nejasnosti
Petrocchiho komise svoji práci začala v roce 2021. V první fázi zkoumala postavení jáhenek v historii církve, což se nepodařilo ani nyní zcela objasnit a zůstala proto u konstatování, že význam titulu jáhen nebyl jednoznačný. Hlavním kamenem úrazu stále zůstává spor o samotné jáhenství, resp. jak nejlépe chápat jeho povahu. Službu trvalých jáhnů, kterou mohou zastávat ženatí muži, vrátil do života církve II. vatikánský koncil. Jáhenství představovalo první stupeň svěcení, a proto bylo zpočátku vnímáno pouze jako nezbytný krok k dalším, vyšším svěcením. Z toho důvodu nebylo dále zkoumáno.
V průběhu let se postupně objevovaly otázky na povahu jáhenského svěcení, tedy zda je toto svěcení primárně určeno ke službě, nebo zda je u něj nezbytné na prvním místě vnímat jeho spojitost s dalšími stupni svěcení. V reakci na tyto diskuse upřesnil papež Benedikt XVI., že existuje rozdíl mezi jáhenským, kněžským a biskupským svěcením, a rozhodl i o změně textu Kodexu kanonického práva. Slova „jednat v osobě Krista“ se proto vztahují nadále již jen ke kněžskému a biskupskému svěcení. Byl to právě tento papež, který otevřel prostor pro rozvíjení úvah o jáhenském svěcení žen.
Ke zkoumání otázky možného svěcení žen na jáhny povzbuzoval papež František. Avšak ani předchozí studijní skupiny nedospěly k jinému závěru, než že ještě není prostor pro pozitivní rozhodnutí. Rychlý závěr zní, že jsou ženy v církvi diskriminovány. Problém je však hlubší, než se na první pohled může zdát. V církvi se totiž napříč kontinenty velmi liší pohledy na význam a důležitost jáhenské služby. Zatímco v některých zemích je služba trvalých jáhnů naprosto běžná, v rozsáhlých oblastech světa jsou naopak vzácností. Nepoměr v počtu kněží a trvalých jáhnů je dramaticky odlišný. Zhruba 40 % všech trvalých jáhnů se nachází v USA, kde připadá jeden jáhen na dva kněze. V jiných oblastech, typicky v Africe a Asii, se naproti tomu jedná o několik stovek jáhnů na celém kontinentu. V asi 75 zemích trvalí jáhni vůbec nejsou. Zato jsou v těchto zemích v daleko širší míře zapojení do církevních služeb laici, typicky katechisté.
Během synodálního procesu proto vyvstala pro církev naléhavěji otázka, jak vlastně rozumět jáhenské službě a proč není na mnoha místech využívána. Zastánci svěcení žen na jáhenky argumentují apoštolským výrokem: „Už není Žid ani Řek, otrok ani svobodný, muž ani žena, protože vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28). Oponenti argumentují mužstvím Krista, a tedy i mužstvím nositelů svěcení, které náleží k podstatě této svátostné identity. Její změna by proto neznamenala pouhou úpravu služby, ale narušení snubního významu spásy. Tento argument vyvolává značně kontroverzní reakce. Ostatně není zanedbatelné, jak v této otázce hlasovali členové komise složené z pěti mužů a pěti žen. Ano, odhadujete správně. Pět členů hlasovalo pro tento argument, pět bylo proti.
Možnosti žen v církvi a pomalu se měnící praxe
Učení II. vatikánského koncilu o všeobecném kněžství věřících nemá pořád zcela adekvátní odezvu v běžném církevního provozu. Moc v církvi je důsledně spojena se svěcením, což se v praxi projevovalo důsledným udělováním vedoucích pozic pouze nositelům svěcení. Právě papež František, který si byl vědom kontroverzí spojených s diskusemi o jáhenském svěcení žen, podporoval svěřování vedoucích pozic ženám a několik jich také sám jmenoval do čela vatikánských úřadů. Největší ohlas zaznamenalo jmenování sestry Simony Brambilly prefektkou Dikasteria pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života.
Ze synodálního procesu rovněž vyplývá větší podpora přístupu laikům, mužům i ženám k zodpovědným funkcím v diecézích a v církevních institucích, včetně seminářů, institutů a teologických fakult, stejně jako zvýšení jejich počtu jako soudců v kanonických procesech. Ženy jsou nyní zastoupeny v církvi v mnoha odpovědných pozicích, jak na poli teologického bádání, tak i v řadě církevních institucí a jako vedoucí církevních společenství
. „Neexistuje žádný důvod, proč by ženy nemohly zastávat vedoucí role v církvi,“ připomíná Závěrečný synodální dokument. Vybízí proto k plnému uplatnění možností žen. Z terénu však mnohdy zaznívají opačné zkušenosti. Při dotazech, proč není svěřena ženám služba akolytky či proč dívky nejsou přijímány jako ministrantky, zaznívá odpověď: „Máme dost mužů“ nebo „děvčata by chlapce rušila u oltáře“.
Přes uvedená zklamání, a to nejen mnoha žen, protože slova nesouhlasu se závěry Petrocchiho komise zaznívala od mužů, není cesta pro ženy uzavřená. Otázka jáhenského svěcení, i přes zmiňovaná upřesnění učiněná Benediktem XVI., zůstává stále neuralgickým bodem. Na druhé straně se můžeme ptát, jak moc se liší jáhenská služba od služeb, které mohou vykonávat laici a laičky bez svěcení. Kromě několika liturgických úkonů prakticky v ničem.
Pak tedy znovu, proč vlastně ženy nemohou být svěceny? Anebo ještě provokativněji. Co jsme vlastně zavedením jáhenské služby mysleli? Točíme se v kruhu, který se těžko zastavuje. Mohli bychom zkusit udělat nějaký krok stranou, který by tento roztočený kruh přibrzdil. Za sebe doporučuji třeba dovolit ženám pronášet homilii. Změna liturgického předpisu by mohla být přece chápána méně kontroverzně.
