Ruská agrese mění Ukrajinu ve všech směrech – i nábožensky. Po tom, co Ukrajinská pravoslavná církev (UPC) na konci května 2022 vyhlásila nezávislost na Moskevském patriarchátu, by někdo možná čekal oslabení církve a prohloubení rozkolů. Místo toho se však stalo něco jiného: válka spojuje zdánlivě nespojitelné a církve, které dříve soupeřily, se dnes koordinují – v charitě, vojenském kaplanství a pomoci celé společnosti.
Ruská pravoslavná církev (RPC), od které se ukrajinská pravoslavná církev odtrhla, je těsně provázaná s ruskou státní mocí a často funguje jako nástroj propagandy Kremlu. Veřejně podporuje vojenské a politické cíle Moskvy a její představitelé často šíří absurdní výroky a ideologii, která legitimizuje invazi a válečné operace. Jen před pár dny kněz Alexander Sergejev označil za největší nebezpečí pro Rusy to, že mají vlastní názor.
Vztah Ukrajiny k církvi podporující Putinův režim byl dlouhodobě neudržitelný. Konečný zlom nastal v květnu 2022, jen tři měsíce po vypuknutí rozsáhlé ruské invaze. Ukrajinská pravoslavná církev (UPC) tak oficiálně vyhlásila nezávislost na Moskevském patriarchátu. Primární příčinou bylo selhání patriarchy Kirilla odsoudit ruskou invazi a necitelné vraždění ukrajinských občanů, čímž přímo porušil jedno z Deseti přikázání – „nezabiješ“.
Mohlo by se zdát, že vyhlášení nezávislosti UPC na Moskevském patriarchátu rozšíří rozkol mezi církvemi, nicméně realita se zdá být opačná. Konflikt a tlak agrese spojují církve, které dříve soupeřily, a vytvářejí nové formy spolupráce – od charitativních aktivit a humanitární pomoci až po vojenské kaplanství a duchovní podporu obránců i civilistů.
Církve sjednocené v modlitbě za Ukrajinu
Jednou z důležitých služeb společnosti ve válečném stavu zůstává kaplanství – a v této oblasti se ukrajinské církve úspěšně koordinují. Mezidenominační fórum vojenských kaplanů s příznačným názvem „Spojeni ve službě“ se uskutečnilo 10.–11. října 2024 v Kyjevě a přilákalo více než 400 účastníků. Setkali se zde vojenští kaplani, vedoucí kaplanských služeb různých církví, zástupci státních institucí, dobrovolní kaplani i kolegové ze zahraničí. Fórum nejen poskytlo prostor pro vzdělávání a sdílení zkušeností, ale také ukázalo, že kaplanská služba se stává místem, kde církve spolupracují a modlí se za napadenou zemi.
Výsledkem fóra byla společná usnesení a doporučení, například o postavení, vzhledu a etiketě kaplana či o bohoslužbách v polních podmínkách. Dohoda mezi účastníky stanovila tři hlavní cíle: založit Koordinační radu, vypracovat strategii pro kaplanskou službu a organizovat pravidelná roční setkání. Spolupráce mezi denominacemi není jen symbolická – má konkrétní podobu, strukturu a dopad.
Rostoucí spolupráci mezi ukrajinskými církvemi dobře ilustruje Všeukrajinská rada církví a náboženských organizací (AUCCRO). Sdružuje pravoslavné, řecké katolíky, protestanty i menší denominace a pravidelně se setkává s prezidentem i vládními institucemi. Projednávala se koordinace humanitární pomoci, zajištění duchovní podpory pro civilisty a zastupování země v zahraničí. Tato jednota napříč denominacemi je důkazem společné práce ve prospěch obrany a podpory společnosti.
Spolupráce však, zdá se, překračuje i hranice křesťanské víry – válka spojuje i různé náboženské komunity. Důkazem je Mezireligijní fórum „Ukrajinská rodina: výzvy války“, které se 9. dubna 2025 konalo v Kyjevě. Akci organizovala Komise UGCC pro mezireligijní vztahy ve spolupráci s Duchovní správou muslimů Ukrajiny „Ummah“. Co bylo cílem? Prezentovat integrovaný pohled na hodnoty rodiny, ale hlavně diskutovat o tom, jak válka zasahuje každou rodinu jinak a jak lze rodinu i společnost chránit jedině společným úsilím.
A mohli bychom pokračovat dál. Stačí se podívat na titulky novinek ze stránek kyjevského Institutu pro náboženskou svobodu: Rada evangelikálních protestantských církví Ukrajiny řeší aktuální otázky vojenského kaplanství a mezinárodní spolupráce, náboženští vůdci se setkávají se zástupci Nadace Konrada Adenauera a Ukrajinský parlament zřizuje Národní den modliteb.
Ukrajinské církve poskytují duchovní podporu v zemi a zároveň koordinují aktivity, které spojují stát, církve a mezinárodní partnery – spolu, jednotně. A možná bychom se i my v Česku měli zamyslet, zda bychom neměli sjednotit své síly v čase míru, a být tak schopni pracovat společně napříč církvemi bez hádek o malichernosti.
