Když se člověk podívá na satelitní fotografii obydlených částí naší planety zachycenou termokamerou, tedy zařízením, které nám ukáže teplotu jednotlivých míst, uvidí cosi jako obraz noční oblohy. Pozemská souhvězdí. Na rozdíl od pohledu na krásu nočního nebe, pozemská souhvězdí působí hrozivě. Ty zářící body jsou totiž naše města, tepelné zdroje, vyzařující teplo do svého okolí a prohřívající celou planetu prakticky bez kontroly či omezení.
Člověka se ptá sám sebe, jak je to možné. Což nejsou hlavním problémem planety skleníkové plyny? Ta izolační vrstva v atmosféře, která vrací tepelnou energii, v minulosti vyzařovanou do vesmíru, a nezadržitelně působí oteplování celé naší planety? Jak to, že planeta není ohřátá celá? Že tu máme tolik tak výrazných bodových zdrojů tepla?
Zdá se, že význam skleníkových plynů poněkud přeceňujeme. Tím nechci ani naznačit, že by žádný význam neměly, že by se na oteplování planety vůbec nepodílely, udělat z nich hlavního viníka se ale zdá být poněkud neuvážené.
Proč se o nich ale tolik mluví? Proč se tolik lidí snaží především sledovat a snižovat svoji uhlíkovou stopu? Má to vůbec nějaký smysl?
Obávám se, že příliš ne. Užitečnější by bylo sledovat a měnit jiné faktory, jiné součásti našich životů a našeho životního stylu. Největšího škůdce planety je třeba vidět ještě někde jinde. Už jsem v Glose upozorňoval, že daleko větším neštěstím než narušení koloběhu uhlíku je třeba narušení koloběhu vody. A mohli bychom jmenovat i další.
Proč se ale o vodě v souvislosti s globálním oteplováním skoro nemluví, zatímco o uhlíkové stopě pořád dokola?
Protože řešit koloběh uhlíku sice některé mocné tohoto světa oslabí, jiným ale umožní vysoký profit. Protože řešit nápravu koloběhu vody by bylo mnohem obtížnější. A nakonec, protože skutečně řešit problém oteplování planety znamená nejprve řešit problém lidského sobectví, a to nám moc nejde. Abychom se všem těmto atributům vyhnuli, stvořili jsme nové náboženství. Víru v univerzální dopad minimalizace uhlíkové stopy.
Je to zvláštní, jak velké potíže nám působí držet ve svém vědomí širší komplex vzájemně provázaných souvislostí. Jak tvrdohlavě trváme na zjednodušování všech informací. Přece si musíme být vědomi, že každé zjednodušení představuje úkrok od pravdy. A žádná lež nám s nápravou nepomůže!
A tak se nám vrací prastaré podoby pohanství, jen v postmoderních či postfaktických nátěrech. Nové modly. Stejně jako ty staré vyrůstají z určitých zkušeností; ani ty nevznikaly bez reálné vazby na vlastnosti a chování tohoto světa. Jen to byly vazby velmi zjednodušené, vazby nechápající skutečné příčinné souvislosti, vazby velmi jednostranné. Stejně jako lidové představy dnešní doby o významu uhlíkové stopy.
Prožíváme velikonoční týden, křesťanská církev si připomíná Boží oběť zachraňující člověka. Historicky se o Velikonocích mluvilo především o lidské vině a o Božím odpuštění, o hříchu a milosti, o smíření lidstva s Bohem. Bylo to správné připomínání, pravdivé, jen dnes poněkud nesrozumitelné. Někam se nám vytratila schopnost vnímat vlastní vinu. Ani odpovědnost nám už většinou mnoho neříká. Žijeme každý sám pro sebe, odpovědný jen sám za sebe a pouze sám sobě. To je trochu málo.
Velikonoce nám ale také připomínají, jak si nás Bůh cení. Nás jako lidstva i nás jako jednotlivců, i když on ty jednotlivce vždycky vnímá jako součást celku, nikdy ne izolovaně. Cení si nás víc než sebe sama, dává nám sám sebe, aby nám věrohodně ukázal, kam až je ochoten zajít, aby získal naši lásku. Lásku každého z nás, i nás všech společně, protože všichni dohromady tvoříme jedno lidstvo.
Bůh ovšem není mrtvou, mechanickou modlou. Nemá rád, když lidé hledají záchranu ve zjednodušených představách, ať už se týkají Boha nebo světa. Očekává od nás trochu poctivější a hlubší přemýšlení. A ochotu vzdávat se svého vlastního pohodlí a svých starých návyků.
Bude třeba zmenšit rozsah zabetonovaných a zaasfaltovaných ploch, možná omezit autodopravu a podpořit železnici, která je k planetě mnohem šetrnější. Bude nutné diverzifikovat krajinu, rozbít velké lány a rozšířit plochy starého lesa. A možná mnoho dalších věcí. Nad to nade všechno by nám ale prospělo opouštět staré návyky, přestat se řídit pocity, naučit se kriticky a věcně myslet a přestat se bát oběti. Vzdávat se vlastního prospěchu, pokud to někomu jinému prospěje. Podle velikonočního příkladu našeho Boha.
Za Rádio 7: Petr Raus
