Když arcibiskup Emmanuel Adamakis loni v červnu pozval během audience papeže Františka do tureckého İzniku – někdejší starověké Niceje – k oslavě 1700. výročí Prvního nicejského koncilu, papež bez váhání souhlasil. Není to náhoda. Právě vyznání víry, které na koncilu vzniklo, je jedním z pilířů, které katolickou a pravoslavnou církev dodnes spojují víc, než rozdělují.
Symbolika společné oslavy je proto silná: připomíná, že navzdory tisíciletému rozdělení z roku 1054 obě církve trvají na hledání jednoty. Pod těmito událostmi však leží jasný signál prohlubující se vůle ke sbližování, kterou ještě zřetelněji potvrzuje první zahraniční cesta papeže Lva XIV. do Turecka na konci listopadu 2025.
Základní vyznání víry obecně přijaté všemi křesťany před 1700 lety platí i dnes. „Věřit v Ježíše“ je spojeno s námahou pojmů. Co mají ale tyto (a jiné) pojmy společného se mnou – dnes, o několik století později? Obraťme pozornost k tomu, co vlastně vyznání víry říká. Mluví o Ježíši jako o tom, kdo má stejnou podstatu jako Bůh Otec – není tedy nějakým jeho klonem nebo bytostí vytvořenou „zvenčí“. Vyjadřuje také, že Ježíš nebyl stvořen, ale že pochází z Boha způsobem, který není možné chápat jako umělý zásah nebo divadelní efekt. Nejde o „zázračné rozuzlení“ představení, kde by technika odhalila božství hlavního hrdiny až po jeho početí.
A nakonec zazní to nejdůležitější: Ježíš přijal lidské tělo díky působení Ducha svatého a narodil se z Marie. Stal se skutečným člověkem.
V těchto slovech je něco, co pro mnohé dnešní uši zcela nesrozumitelné, ale co je klíčové pro křesťanskou víru: Ježíš byl narozen z Marie. Narodil se jako každý člověk: porodila jej žena, za bolesti – tehdy ještě neexistovaly moderní anestetika, o císařském řezu není nic známo.
Ale toto novorozené dítě bylo něčím výjimečné. Prošel svým sociálním porodem. Vyznání objasňuje: Ježíš se nestal Bohem dodatečně, nebyl tedy adoptován (Bůh si ho nepřivlastnil a nenaplnil Duchem až při křtu v Jordáně). Ježíš byl vždycky Bohem. A přesto se narodil, jako každý člověk, přirozenou cestou. Díky mladičké ženě, pravděpodobně dívce ve věku mezi 14 a 16 lety, jisté Marie z Nazaretu.
Najdeme cestu k osobnímu vyznání víry?
Zdá se, že je před námi cesta od Nicejského vyznání víry, jež formuje křesťanský styl života již 1700 let, k nicejskému vyznání víry, které nepřestává formovat naši přítomnost.
Podle Nicejského vyznání je výrazně akcentován rozměr ženy, z ní se Ježíš, stejně jako každý člověk, rodí; člověk a Bůh. K Ježíši Kristu, narozenému z Panny Marie, se každodenně hlásí všichni křesťané, liturgické texty katolíků, evangelíků i pravoslavných. Často se vyznání víry (nicejské i apoštolské) nějak automaticky podivně „mumlá“.
Mnoha lidem se jeví být natolik důvěrné, že si vůbec neuvědomují, co vyznávají tím, když slavnostně říkají: Bůh se stal člověkem. Bůh přichází do světa. Jako každý člověk přichází do světa: Narodil se z ženy. Se vším, co k tomu patří – s porodem, s bolestí a křikem ženy. Ale i tento „křik“ zaznívá jinak po Kristově vzkříšení.
Tyto staré formulace, pocházející z Prvního nicejského koncilu, jednoduše opustit nemůžeme. Návod zní následovně: věřit (výslovně) v Ježíše – a vyznávat (následně) Krista. Jinými slovy: důvěřovat vzkříšenému člověku Ježíši, našemu bratru, přítomnému mezi námi, a nechat tuto důvěru v něj pronikat celý náš život od jeho počátku, „hovořit s ním o všem, co se stalo“, pozvat jej do našich bezmocností, nechat ho „odhalovat smysl Písma“.
Poznávat ho ve znameních a nechat si otevřít zrak a rozhořet srdce. (Lk 24,13–34). A takto mu nejdříve důvěřovat a následně věřit v tomto lidském vztahu k němu, že je pravý Bůh. V něm, jeho vztahu k nám, v této rostoucí životní zkušenosti, bezprostředním postřehování přítomné skutečnosti, vnitřními i vnějšími smysly a rozumem, vyznávat Krista, Pána a Mesiáše, Božího Syna, který proměňuje naše postupné umírání ve vzkříšení.
Zároveň se stává součástí mého nového sebevědomí, vědomím mne samotného, nového člověka zrozeného mocí Ducha ve křtu. To přesně znamená: tento Ježíš je Bůh. Je Bohem i pro mne. Tento Ježíš, je podobně jako Otec a Duch, jeden (jediný). Je z Otcovy podstaty. A je s ním soupodstatnýa žije mezi námi. Jen v něm je zachráněno naše lidství, tělo i duše. Jeho lidství a božství v jediné osobě je jedinou cestou ke vzkříšení. Ujímá se našeho lidství božským způsobem. V tom spočívá podstata Nicejského vyznání. Bez Ježíše se stává pouhým kusem zapomenuté historie.
A jestli v nás zůstává více dosud nezodpovězených otázek než odpovědí? Jsme na dobré cestě. Otázky podporují touhu po porozumění, růstu a naplnění. Konfrontace s nimi napomáhá k osobní proměně a odhalení nových perspektiv. Toto úsilí nás posouvá k hlubšímu poznání, duchovnímu růstu a přesvědčivější víře. Ta dozrává jedině skrze přemýšlení a studium věřícího, který své vyznání uchovává v srdci a odpovědi hledá v každodenní zkušenosti.
