Dnes ráno jsem se probudila s takovou pochmurnou náladou. Nebyla jsem schopná rozeznat žádný rozumný důvod. Nic mě nebolelo, nic zlého se nestalo a ani jsem nečekala, že by se mělo stát. Jen takový plíživý šedivý tlak. Nemám chuť na snídani, nechce se mi jít si do schránky na chodbu domu pro noviny, nechce se mi oblékat, protože nevím, co bych si na sebe měla vzít. V práci mám zimu.
Vypila jsem si svou ranní kávu a hleděla přitom z okna do zahrady plné hnědnoucího listí, holých větví a zbytků chryzantém a hortenzií. Jedinou radost poskytovala hejna sýkorek.
Ranní chvíle meditace mi trošku pomohla se rozhodnout vyrazit do nového dne, ať se cítím jakkoli. Pořádná snídaně položila dobrý základ a noviny jsem jen tak přelétla, nechtěla bych přece, aby se má lepšící se nálada ještě snad zhoršila.
Trápí mě, jak si lidi dělají schválnosti, jak navzájem převracejí, co kdo řekl a reagují na to, co vlastně ten druhý neřekl. Kdyby se aspoň hádali za svoje, ale oni se hádají z našich daní. Že by mi vadilo tohle? Jistě i to mi vadí, zároveň nemůžu nevidět, že některé z okolních zemí se zcela seriózně připravují na válečné ohrožení. Jak moc vážně to mám brát? Příručku o připravenosti na nepředvídatelné nepříznivé okolnosti jsem zastrčila ke kuchařkám na poličce v kuchyni s rozhodnutím, že někdy pak si ji prostuduji. Neměla bych to opravdu udělat? Dnes ne.
Možná přece jen cítím tlak v práci, kdy mám takovou tu provozní trému, abych zvládla všechno, co je třeba. Chci být dobře připravená na ten předvánoční shon, ale kdy to je hotové a co to přesně znamená? Jak má člověk přesně vědět, které knihy si bude kdo chtít u mne koupit, abych objednala právě ty?
Pořád ještě trochu nevrle jsem se nasnídala, oblékla se, dala manželovi pusu a vyrazila do práce. Rozhodla jsem se být obzvlášť pozorná, abych neminula nic, co by mi Bůh postavil do cesty pro potěšení. Chápete, chtěla jsem, aby měl možnost… Tak jsem si vykračovala chladným ránem naší ulicí a hned na prvním rohu jsem si všimla zamrzlé kaluže. Na sklouznutí to ještě nebylo, byla moc malá, ale zamrzlá byla pěkně. Aha, Bože, tak díky! Za druhým rohem se nachází park s dětským hřištěm. Ani nevím, jestli tam byly nějaké děti, protože nad parkem se rozléhal hlasitý křik havranů a ze střech vysokých domů bláznivě poletovali holubi.
Nebyl to ten obvyklý organizovaný šik, který zároveň vzlétne, dvakrát obkrouží náměstí a zase spořádaně usedne na střechu. Tohle byl totální zmatek. Nevěřícně jsem zírala na to holubí hemžení ve vzduchu a poslouchala ten havraní křik, až mi to došlo. Havrani plaší holuby. Možná si z nich dělají legraci, jako když kluci škádlí holky, honí je a ony ječí a utíkají. Tak to aspoň nad parkem působilo. Usmívala jsem se tomu ještě na konci ulice.
Možná by to už bylo bývalo docela stačilo, ale stala se mi ještě další věc. Paní listonoška mi po poledni přinesla osobně do obchodu zásilku, která se nevešla do schránky. Překvapeně jsem jí děkovala, protože tohle se mi v práci ještě nestalo. Ona se usmála a řekla, že je na téhle trase na zástup, že normálně je z okrsku, kde bydlím. Prý se pokoušela mi zásilku doručit domů, když jsem ještě nebyla v práci, ale nikdo tam nebyl. Musely jsme se minout. Úplně mě dojala, řekla, že prý si mě pamatuje, protože ji vždycky zdravím.
No prostě, šedé chmury odletěly a mně je zase fajn jako obvykle.
