Když německý teolog a římskokatolický kněz Jan Loffeld (nar. 1975) vydal v roce 2024 svoji knihu Wenn nichts fehlt, wo Gott fehlt, nemohl tušit, že se stane nejprodávanější knihou svého žánru v Německu. Kniha způsobila v německojazyčných zemích velký rozruch, a to zvláště tam, kde její autor uvažuje o krizi institucionálního katolictví a o různých podobách sekularismu, na nichž má unavený a nostalgický katolicismus dneška svůj podíl.
Jan Loffeld vystudoval teologii v Münsteru a Římě a nyní působí jako profesor praktické teologie na Tilburg University School of Catholic Theology v Utrechtu. Hlavním tématem knihy je otázka, proč Bůh „nikomu nechybí“ – a že příčina není jednoduchá ani exkluzivně ve světě kolem nás, jak si někteří po desetiletí mysleli. Autor ukazuje, že nedostatek Boha ve společnosti souvisí s krizí institucí, předefinováním víry a tím, jak lidé žijí svou duchovní zkušenost mimo tradiční církevní rámce.
Kniha vyšla o necelý rok později v citlivém českém překladu Zdeňka Jančaříka pod názvem Když Bůh nikomu nechybí s podtitulem Úvahy o náboženské lhostejnosti. Předmluvu k české verzi, kterou vydalo nakladatelství Portál, napsal Tomáš Halík, doslov pak Tomáš Petráček.
Zdmi obehnaná pravda, o které se vzájemně ujišťujeme
Loffeld se nerozpakuje ukázat, že religiozity je někdy v místech pokládaných za výspu agnosticismu či ateismu víc než v církevních společenstvích. Ty fungující často spíš jen jako zájmové organizace či kluby, v nichž se hrstka lidí vzájemně utvrzuje o své pravdě. Nikoli o pravdě Boží a k Bohu směřující, ale o své privátní, zdmi obehnané pravdě, jíž většina pobloudilého světa i křesťanů dosud nedorostla.
Loffeld přistupuje k tématu současného katolicismu a obecně religiozity, rozprostřené do mnoha jednotlivých spiritualit a náboženských organizací, nejen jako teolog, ale do velké míry také jako sociolog. Kromě teologického a filozofického rozměru víry a církve jako místa jejího zhmotnění ho proto zajímají také tvrdá data, statistiky a pravda o naší společnosti.
Autor na mnoha místech své knihy ukazuje, jak jsme si zvykli věřit, že se Bůh a „uzdravující zkušenost víry“ zjevují jen v církvi a jen tradičním, předepsaným způsobem. A ačkoliv jeho kniha i další práce a vystoupení primárně oslovují německé prostředí, jeho klíčová východiska lze uplatnit i na zkoumání regionálně odlišné a pestré české katolické církve.
Na začátek je třeba dívat se jeho očima kolem sebe a pátrat po tom, kde a jakými způsoby se děje Bůh. Loffeld píše: „Uzdravující zkušenosti víry se v pastoraci nemohou „navodit“ uměle. Ty se prostě dějí. Jak a kde, to se musíme učit z praxe. V tom se v neposlední řadě projevuje základní svátostné poslání církve. Důležité je umět dešifrovat, jak a proč se tyto zkušenosti dějí při běžných projevech sekulárního života. A to bez nároku na komplexní poznání a také v pokorném pochopení toho, že z toho hned nevzejde pastorační koncept, který by byl přenositelný na jiná místa.“
Setkání s Janem Loffeldem: reflexe o víře a výzvách moderní katolické církve
Na Loffeldovy otázky týkající se pozitiv a negativ současné podoby sekulární společnosti a církve se pokusí v debatě v Praze na Dominikánské 8 odpovědět 20. listopadu 2025 sám autor a spolu s ním prof. Tomáš Halík a Sandra Silná. Nepochybně půjde o dialog týkající se toho, co církev, alespoň ta evropská, na své dosavadní cestě donesla blíž k pomyslnému cíli, co se jí na této cestě nepodařilo uchovat a jak realistické, nebo naopak nerealistické představy a očekávání mají členové církve a členové hierarchie.
Církev už není tou entitou z 15. nebo 16. století, na rozdíl od některých katolíků, kteří se utápí v iluzorních představách o návratu do jejích „zlatých časů“. Je sice často kritizována – lidé z ní v Německu i Česku vystupují a hledají neinstitucionální zbožnost – ale stále zůstává církví bojující a v Božím plánu vítěznou.
Loffeldova otřásající kniha nabízí realistický, ale zároveň teologický, religionistický, psychologický a sociologický vhled do problematiky křesťanské víry žité na půdě římskokatolické církve 21. století. Možnost setkat se s autorem a dalšími dvěma hosty dominikánského večera je výjimečnou příležitostí dozvědět se také něco o sobě samých. Ne snad nutně to, jací jsme. Spíš to, kde bychom neměli ve svém duchovně-církevním životě marnit energii a čas, a kam bychom je naopak měli napřít.
