Co pro křesťana znamená myslet na zemřelé? Přemítat spolu s ostatními o (ne)příteli, (ne)spojenci, (ne)milovaném a překračovat onu běžnou hranici mezi životem a smrtí. Vždyť kdo nás od nich může oddělit? Nic a nikdo. Každý křesťan se postupně učí skutečné lásce. Pomalu se připodobňujeme Ježíšově lásce vstupující i do smrti. A naše láska, zasazená a zakořeněná v té Kristově, vítězí nad každým odloučením. To je tvůrčí jiskra tohoto dušičkového období.
Po svátku Všech svatých se před námi otevírá téma naší společně sdílené paměti. Nepřekvapuje nás snad – v naší konzumní mentalitě – naléhavost vzpomínat na ty, kdo nás předešli? Jaký smysl má vzpomínka na zemřelé? V čem najít její ospravedlnění?
Od doby, kdy lidstvo pocítilo potřebu vzpomenout na ty, kdo zemřeli, jsme se odpoutali od animálního světa. Ptáme se: co stojí za „živelnou nezbytností“ být takto člověkem? Odpověď není složitá: možnost říct, že naši předkové skutečně žili, a tím zvěčnit jejich existenci, i když vzdálenost mezi minulostí a budoucností se zdá být nepřekročitelná. O tom svědčí pohřebiště – první podoba připomínky byl kámen nebo strom na místě, kde těla byla pohřbena. S tím souvisí i touha uchovat jejich příběhy, jejich životy – příběhy těch, kdo žili před námi.
Člověk tím po tisíce let sděluje, že se vymyká zvířecímu světu. Vědomí času nás utváří právě tím, že rozpoznáváme smrt. Nejdříve po ní, následně i před ní. Život s vědomím, že smrt je před námi, zneklidňuje. Zápasíme – bojujeme se smrtí, která je vždy a všemi lidmi, bez ohledu na zeměpisné místo, vnímána rozporuplně. Je nepochopitelným protikladem života.
Proto je vzpomínka na zemřelé, na ty, kdo nás předešli, čin, událost, proces, jež pomáhají poznat duši. Identitu, kým jsme: jsme lidé v řetězci generací. Pokud jsme součástí lidského rodu, je to právě díky těm, kteří nám dali život, přivedli nás na svět a zanechali nám ho takový, jaký jej sami vytvořili a rozvinuli. Nikdo z nás se nestvořil sám, nikdo z nás není první člověk.
Klademe si otázky, vzpomínáme a kráčíme dál
Vzpomínka na zemřelé je – více než cokoli jiného – uznáním dluhu, který máme. Všechno, čeho jsme se dočkali, bylo připraveno jinými, kteří šli před námi. Nevyhneme se otázkám: má pro nás ještě dnes smysl to, co jsme s nimi prožili? Co s nimi nyní prožíváme ve vzpomínkách? Je těch vzpomínek hodně, nebo poskrovnu? Ať tak či onak, je důležité vzpomenout si na ně s vděčností, s hlubokou solidaritou a s mentálním procvičováním, které probouzí city. Láska musí být schopná žít nejen v přítomnosti, ale i v minulosti.
Vzpomínání patří k základnímu kulturnímu dědictví celého lidstva. Máme k němu ještě jiný důvod? Zeptáme-li se ryze křesťansky, ocitneme se na tenkém ledě. Otvíráme téma víry ve vzkříšení. Nenechme se upokojit jalovými odpověďmi. Odmykáme menšinový pohled, jež v sobě uchovává jen neurčitý zbytek? Jak naše měnící se společnost se staví k víře ve vzkříšení? Kráčíme společně s nimi s tím, co přesahuje smrt, co utváří společenství života v Kristu. Života, který je mocnější než smrt?
Slavnost zemřelých se tak stává oslavou věčného života ve znameních: kytice, svíce, chvíle ticha u hrobu. Vnější podoby rituálů možná rozdělují, přesto mohou být přípravou k posílení společných vazeb, které v běhu života opomíjíme. Nejvýmluvnějším znamením je vzpomínka na viatikum – přijetí eucharistie na cestu, která vše zasazuje do hlubšího poznání. Tím se může stát zření na vylití Kristovy lásky do našich srdcí, lásky, kterou chceme, aby dosáhla všech, kteří nás opustili a zemřeli. Pokud byla a je láska pravá a vztah autentický, roste v nás důvěra, že nic nezmizí a společenství s nimi (a jejich s námi) se stane skutečným věčným životem.
V této solidaritě, v níž se nezříkáme ani našich zemřelých, vyznáváme Boha živých i mrtvých a vyznáváme Krista, který svým vzkříšením činí z nás jedno tělo pro věčný život v Bohu. Již zde a nyní – na cestě.
