Nechci do Prahy. Můj domov je tady, ve Slezsku. Tady jsem vyrostla, tady znám lidi i způsob, jakým se tu přemýšlí. Možná se tu žije pomaleji a bez velkých ambicí, ale má to něco do sebe – klid, opravdovost, zakořeněnost. Čím víc poznávám jiná místa, tím víc si uvědomuji, že právě tohle prostředí mě formovalo a pořád ovlivňuje, jak vidím svět – a já zase chci ovlivňovat tento pozoruhodný kraj, kde mám kořeny.
Přemýšleli jste někdy o tom, jak nás místo, odkud pocházíme, formuje v každodenním životě? Jak mentalita kraje, ve kterém vyrůstáme, ovlivňuje naše reakce, vztahy, způsob, jakým mluvíme, i to, jak vnímáme svět kolem sebe?
Já jsem to začala chápat až poměrně nedávno – ve chvíli, kdy jsem se začala víc setkávat s lidmi z různých koutů republiky. Do té doby jsem, i přes své časté cesty do ciziny, brala nás všechny tak nějak jednotně jako „Čechy“. Měla jsem pocit, že nás spojuje společná řeč, humor a pár historických zkušeností.
Teprve když jsem poznávala lidi z Čech, z jižní Moravy, z Vysočiny nebo ze severu, začala jsem vidět, jak odlišní vlastně jsme. Ne v jazyce nebo v oblékání, ale v postoji k životu. Někde jsou lidé otevřenější, jinde přemýšlivější, někde hrdí na svou tradici, jinde spíš pragmatičtí a opatrní. A právě tehdy jsem si víc uvědomila, že pocházím ze Slezska – a že to není jen geografická informace.
Možná je to tím, že jsme vyrůstali na hranici – doslova i obrazně. Mezi Polskem a Moravou, mezi minulostí plnou práce a víry, která se drží mezi horami. Když dnes potkávám lidi z jiných krajů, cítím, že nosím něco z té slezské uzemněnosti pořád v sobě. Někdy mě to tíží, jindy hřeje. Ale pokaždé mi to připomíná, odkud jsem a proč svět vidím právě tak, jak ho vidím já.
Mezi dvěma světy
Pokud zrovna ze Slezska nepocházíte, nechte mě vám říct pár slov o jeho historickém kontextu. Slezsko nikdy nebylo jednoduché místo. Je to kraj, který se neustále nacházel „mezi“ – mezi státy, kulturami i jazyky.
Těšínské Slezsko bylo po dlouhá staletí součástí širšího prostoru, který se nevymezoval hranicemi, ale přirozenými cestami, řekami a horami. Lidé tu mluvili tak, jak se mluvilo doma – trochu polsky, trochu česky, trochu německy – a nikomu to nepřipadalo zvláštní.
V rámci Česka má Těšínsko zvláštní postavení – je jedním z mála míst, kde se udržela silná náboženská tradice, především protestantská. Zatímco jinde byl po Bílé hoře evangelík vzácností, tady se víra nikdy zcela neztratila.
Když v roce 1654 habsburská moc zavřela evangelické kostely, lidé se scházeli potají – v lesích, na půdách, v horách. Z té doby pocházejí dodnes připomínané „lesní bohoslužby“. Toleranční patent Josefa II. v roce 1781 pak přinesl zlom – během pár let vznikl nespočet protestantských sborů a modliteben, například v Bystřici, Návsí nebo Komorní Lhotce.
Není proto náhodou, že i dnes, o dvě století později, když se člověk dostane do Českého Těšína, narazí hned na desítku různých církví, které tu – v městě o třiadvaceti tisících obyvatel – pokojně koexistují.
Kraj, který se málokdy směje
Říká se, že Slezsko je takový český „Mordor“ – kraj, kde se lidé moc nesmějí a kde si každý na něco stěžuje. A i když je to nadsázka, něco na tom bude. Stačí chvíli poslouchat rozhovory ve vlaku nebo v hospodě a člověk brzy pochopí – stížnost je tu skoro jazykem, kterým se dorozumíváme.
Není to ale jen o povaze. Je to i o podmínkách. Ekonomicky je tohle území dlouhodobě na okraji – platy jsou nižší než jinde, práce často náročná a málo oceněná. Když se k tomu přidá historická zkušenost těžkého průmyslu, kde se člověk naučil hlavně vydržet a moc se neptat proč, vzniká určitý druh rezignace. Není náhoda, že právě tady často vítězí antisystémové strany. Lidé, kteří se cítí dlouhodobě přehlíženi, snadno uvěří těm, kteří slibují, že jim konečně zajistí stejné životní podmínky jako v Praze.
Abych byla konkrétnější – vidím kolem sebe mnoho lidí, kteří už spoustu let nadávají na svou práci, a přesto tam pořád chodí. Možná proto, že jinou příležitost nevidí, možná proto, že nás v dětství učili hlavně přežít, ne snít.
Podobné je to i se studiem – pokud někdo odejde na školu mimo Slezsko, často se od něj očekává, že se vrátí, „usadí“ a povede dál ten malý, nenápadný, slušný život. Ale právě v tom je možná naše největší past – strach mít ambice. A přitom právě touha, odvaha a sny měnit věci jsou to, co náš kraj nejvíc potřebuje.
Proč ještě nežiješ v Praze? Proč pořád zůstáváš v Těšíně?
Často se mě lidé ptají, jestli bych nechtěla žít někde jinde – v Praze, v Olomouci nebo někde „kde se něco děje“. A já si vždycky uvědomím, že i když mám ta města ráda, můj domov je tady, v Těšínském Slezsku. Ano, je pravda, že v Praze se soustředí kultura, vzdělání, politika i peníze. Ale kdyby se všichni přestěhovali tam, kdo by zůstal tady? Kdo by dál tvořil, pracoval a měnil k lepšímu kraje, ze kterých pocházíme?
Tenhle kraj mě učí pomalosti, dává mi pocit zakořenění a hlavně – stále víc si uvědomuji, jak je přínosné žít na hranici a čerpat z obou kultur něco jiného. Člověk tu má tak trochu pocit, že se svět zastavil – i když vše kolem běží rychle, u nás v Těšíně je tomu jinak. Nemusím se hnát, abych byla „u toho“, protože všechno podstatné se dá žít i tady – v každodennosti, v práci, v rodině, v komunitě.
