Jedna moje kamarádka lezla na proutěnou stoličku, aby si podala něco z vršku kuchyňské linky, stolička se pod ní zvrtla, kamarádka spadla a zlomila si nohu. Na třikrát. Vážnou zlomeninu kotníku operovali ještě téhož večera. Bolelo to jako čert.
Když mi tuto zprávu telefonovala, nabízela jsem pomoc všeho druhu. Chtěla jen něco na čtení, něco fakt napínavého a zamilovaného, aby nemyslela na svou bolavou nohu, na blížící se Vánoce, na nerozbalený nový nábytek v předsíni, který její manžel vytrvale ignoruje, protože není kutil, a na zrušenou návštěvu u kadeřnice. Na tu zejména. Vybrala jsem ty nejlepší tituly pro tuhle nešťastnou situaci, koupila jsem kytku a nějaké dobrůtky a běžela na návštěvu.
Když mi podrobně popsala, jak se to celé seběhlo, jak se potom cítila a jak ji to všechno štve, nabídla jsem jí pomoc. Můžu vzít v sobotu manžela a vybalíme a sestavíme nový nábytek, jsme v tom dobří. Stříhat vlasy bych si sama od sebe nenechala, ale barvit dovedu a ráda to udělám. Můžu dojít vyzvednout, koupit nebo zařídit, co si jen bude přát. Na všechny moje nabídky se ale jen mile usmála, zavrtěla hlavou a řekla, že to je dobrý, že si to nějak zařídí. Připadala jsem si hloupě, ale opakovala jsem, že kdyby si to rozmyslela, nebo nastala potřeba, kterou bych mohla naplnit, ať se ozve. Neozvala se. Ani jednou.
Bylo mi to líto. Na druhou stranu jsem toho před Vánoci sama měla dost. Kdyby se ozvala, nějak bych to udělala, ale když jsem od ní neměla žádné zprávy, přestala jsem na to myslet. Když jsem se vracela z práce kolem domu, kde bydlí, krátce jsem jí požehnala, ale nějak jsem si netroufala udělat víc. Byla jsem jako zmražená.
Myslela jsem, že si kamarádky v takových situacích pomáhají. Možná nejsem taková kamarádka, jak jsem si představovala. Škoda – domnívala jsem se, že jsem. Nějaký čas jsem samozřejmě strávila úvahami, co je na mně špatně. Nepřišla jsem na nic podstatného, a tak jsem se tím po nějaké době přestala zabývat. Inu, proč bych měla být u všeho, napadlo mě nakonec. Prostě si to vyřešila jinak. Nepotřebuje právě mě.
Přesto mě někde v hloubi srdce občas tak lehce píchlo. Co bych udělala já v její situaci? Dovolila bych někomu cizímu mimo rodinu, aby mi pomohl? Které ze svých kamarádek bych zavolala o pomoc? Jak bych organizovala domácnost a svůj život, kdybych se nemohla hnout z bytu a v prvních týdnech ani z křesla? Nechala bych někoho sáhnout mi na vlasy, kdybych nemohla ke kadeřnici? Jak by se mi líbilo, kdyby někdo jiný hospodařil v mé kuchyni? Snesla bych to? Nebo bych taky s milým úsměvem odmítala nabídky pomoci s vysvětlením, že si to zařídím nějak jinak? Některým otázkám jsem se musela sama smát, u jiných jsem si nebyla tak úplně jistá. Nakonec jsem si ale udělala malý seznam – a kdyby něco, vím, koho bych požádala.
