Proč ona vypadá tak dobře a já ne? Jak je možné, že jemu to jde lépe než mně? Proč už má manžela – a já ne? Ty jo, proč nejsem tak krásná jako ona?
Snad každému z nás někdy problesknou hlavou tyto myšlenky. Myšlenky na srovnávání. Často je v sobě máme zakořeněné už od dětství, kdy nás rodiče nebo učitelé ve škole porovnávali a vedli ke soutěžení.
V církvi často vidíme u kazatelny obdařené hudebníky, řečníky nebo moderátory, ke kterým vzhlížíme – a klademe si otázku: Proč nemůžu být jako oni? Proč mě Bůh takového taky nestvořil?
Dnešní doba sociálních sítí to jen posiluje. Stačí pár dotyků prstu na telefonu a můžeme sledovat životy vrstevníků z celého světa – jejich dovolené, nové nákupy nebo šťastné chvíle ve vztazích. Tento neustálý přísun „dokonalých“ momentů nás snadno přiměje k otázkám, jestli máme dost, nebo jestli jsme dost.
Tento způsob srovnávání často přináší záplavu negativních emocí – pocit méněcennosti, závist, úzkost, napětí nebo vnitřní nespokojenost. Postupem času se tyto pocity mohou stát součástí našeho každodenního prožívání a začít se odrážet v naší mluvě, chování, postojích nebo vztazích. Dokážou nás ovládnout a vzít nám ze života pokoj i radost. Někdy nás donutí dělat věci, které pro nás nejsou přirozené – jen proto, že to tak dělají ostatní. Často tak ztrácíme sami sebe i záměr a obdarování, které nám Bůh do života připravil.
Ve své soukromé praxi často pokládám teenagerům, kteří se srovnáváním bojují, tuto otázku: „Líbilo by se ti žít ve světě, kde bychom byli všichni stejní? Stejně hubení, stejně nadaní, bavily by nás stejné věci, měli bychom stejné povahy…?“ Odpověď je vždy „ne“. Takový svět bychom opravdu nechtěli.
Je ale srovnávání vždy špatné? Odpověď není jednoduchá. Věřím, že srovnávání samo o sobě nemusí být vždy negativní. Záleží především na tom, v jaké oblasti se srovnáváme a jaký to má dopad na náš život.
Existují situace, kdy může být srovnávání zdrojem inspirace a motivace k růstu – například když nás povede k dobrému návyku, povzbudí k rozvoji nebo nás přiblíží k Bohu a Jeho záměru pro náš život. V takovém případě může otevřít cestu k hlubšímu porozumění sobě i světu kolem nás.
Příkladem může být inspirace v jiné rodině, která každou neděli odpoledne tráví hraním deskovek, u přátel, kteří si vedou modlitební deník, nebo u kamarádky, která našla terapeuta, jenž jí pomohl vyřešit trápení. Zkrátka ve věcech, které se nás dotknou, líbí se nám, vyzkoušíme je, máme z nich dobrý pocit, jsou v souladu s námi a s našimi hodnotami – a posunou nás dál.
Naším cílem v tomto boji nemusí být přestat se srovnávat úplně, ale začít tyto momenty včas rozpoznávat a ptát se sami sebe, co v nás vyvolávají a jaký nesou důsledek (ovoce). Další dobrá otázka je: Je věc, kterou vidím u druhého, autentická i pro mě? Jde ruku v ruce s mými hodnotami a Božím slovem?
Velkým pomocníkem při zastavení se může být vděčnost. Zaměření se na to, v čem jsem dobrý, s čím jsem spokojený a co mám na sobě rád. Díky takovým uvědoměním si můžeme připomínat vlastní originalitu – a zároveň to, v čem nás Bůh obdaroval.
„Mé nitro zformovals ty sám, v lůně mé matky jsi mě tkal. Chválím tě za tvá díla ohromná, za to, jak podivuhodně jsem udělán a že mou duši tak dobře znáš!“
Žalm 139:13–14 (B21)
Důležité a velmi osvobozující může být i uvědomění, že jsme na cestě, kterou drží Bůh – a to, co u někoho vidíme, může být jen výsledek dlouhého procesu, který trval dny, měsíce, někdy i roky. My ale vidíme jen výsledek – úspěch, klid, jistotu nebo krásu – a zapomínáme, že za tím může stát spousta neviditelné práce, bolesti, pádů i Božího vedení. Když se srovnáváme, často porovnáváme náš začátek s něčím koncem, nebo naši každodennost s cizím vrcholem. A to nikdy nebude fér.
V těchto chvílích se z automatického porovnávání může stát vědomé zastavení a prostor k přemýšlení. Můžeme si vybrat: motivuje mě to, co vidím u druhých, k něčemu dobrému? Nebo mě to tlačí do výkonu, tlaku, úzkosti a deprese, která mě sráží dolů? V těchto momentech se zkusme vracet k sobě, ke svému příběhu – a k Bohu.
Bůh nás nestvořil jako kopie někoho jiného (ani vlastních rodičů), ale jako originály s jedinečným povoláním. Stavme se ke srovnávání vědomě a s vírou. Rozpoznávejme pocity, které v nás vyvolává, a nenechávejme je v nás dlouho rezonovat, aby neměly šanci proměnit naši mysl.
Náš úkol není být jako někdo jiný. Náš úkol je být věrní tomu, kým jsme v Kristu.
