V moravském Sloupu se poprvé uskutečnila pouť LGBTQ+ věřících, kteří patří mezi nejvíce marginalizované skupiny v římskokatolické církvi. Událost, kterou doprovázela otevřená a přátelská atmosféra, ukázala možnou cestu ke vzájemnému pochopení. Dokáže česká církev tuto cestu následovat a překročit tabu, která dosud queer věřící vylučují na okraj?
„Všechny cesty vedou do Sloupu,“ okomentovala s nadsázkou účastnice setkání cíl cesty poutníků z různých koutů Česka. Pro jednu skupinu křesťanů to platilo obzvlášť – skupinu věřících, kteří obvykle stojí na okraji pozornosti římskokatolické církve a tvoří menšinu v menšině. Třetí březnovou sobotu však bylo všechno jinak. Jejich kroky vedly právě do moravského Sloupu, kde se uskutečnila první pouť LGBTQ+ křesťanů v domácí římskokatolické církvi.
Samotnému programu předcházelo pěší putování více než desítky účastníků. V kostele Panny Marie Bolestné ve Sloupu se následně konala bohoslužba a po ní přátelské posezení v blízké kaplance, kterého se zúčastnili nejen poutníci, ale také kněží a řeholníci. V homilii během bohoslužby zazněla slova o potřebě spojování zraněných srdcí. Vzájemná podpora lidí s jinou vztahovou orientací totiž představuje důležitý lék pro mnohé, kteří nesou bolesti svého údělu.
Celým dnem prostupovala přátelská a otevřená atmosféra, kterou neumenšila ani menší protestní akce pořádaná před kostelem ještě před začátkem bohoslužby. Vědomí pospolitosti mezi účastníky bylo silně přítomné a ukázalo se jako cenná opora v osobních i společenských nejistotách. Některé momenty pouti mohly svádět k představě, že duhoví křesťané tvoří jednolitou skupinu. Skutečnost však byla mnohem pestřejší – účastníky dělily generační rozdíly i různorodé životní příběhy. Bez výjimky je však spojoval nepřehlédnutelný pocit sounáležitosti.
Účastníci si rovněž všimli vřelého přijetí, kterého se jim na místní církevní půdě dostalo. Některé jistě napadlo, zda tato přívětivost nekontrastuje s běžnou realitou, s níž se LGBTQ+ lidé v církvi často setkávají. Duhoví věřící totiž stále patří k nejvíce marginalizovaným skupinám a mnoho z nich čelí nepřijetí a nepochopení ve svých rodinách i církevních společenstvích. Ačkoli se situace oproti minulosti zlepšila, LGBTQ+ křesťané jsou i nadále na okraji zájmu. V některých diecézích dodnes chybí jakákoli pastorační péče, která by jim nabídla bezpečný prostor pro sdílení a provázení spletitými cestami víry, na kterých sama církev často nechtěně staví překážky.
Moravské diecéze, kde byla v posledních letech spuštěna pastorační služba pro LGBTQ+ osoby a kde ji podporují i místní biskupové, nebyly náhodou místem této první duhové pouti. Stejně tak nebyla překvapivá účast věřících z českých diecézí, kteří využili příležitosti k setkání a poznání fungující praxe.
Ústředním tématem svědectví po společném obědě byly vztahy v rodině, zejména mezi rodiči a jejich dětmi. V prostředí katolické církve, která rodině věnuje značnou pozornost, se právě otevření tohoto tématu stalo významným impulsem k hlubšímu zamyšlení. Zkušenosti účastníků poukázaly na častou bezradnost příbuzných, kteří při coming outu svých blízkých čelí tvrdé realitě a neví si rady. Svědectví jedné matky, jejíž dítě prošlo coming outem, patřilo k nejvíce inspirativním momentům pouti. Zmíněna byla také kniha Most amerického jezuity Jamese Martina, která nedávno vyšla i v českém překladu a která nabízí cenné rady, jak ke queer tématům přistupovat. Podle autora je cílem vzájemné obohacení lidí na obou stranách pomyslného břehu – tedy jak LGBTQ+ lidí, tak církve samotné.
V době, kdy nemalá část mladých lidí zápasí s duševními obtížemi, se ukazuje, že způsob, jakým čeští církevní představitelé o LGBTQ+ tématech hovoří, je často neobratný či přímo zraňující. Mladí věřící vnímají postoje církve k otázkám jejich identity jako neadekvátní, někdy až jako podporu kulturních válek. Uskutečnění této pouti tak lze vnímat jako první důležitý krok k prolomení ledů. Ačkoli jediná akce nemusí reprezentovat celou církev, svědčí o upřímné snaze části moravských církevních představitelů postavit se této problematice čelem. Absence podobné pastorace v českých diecézích ovšem stále představuje neblahé vysvědčení pro část církevní hierarchie.
Tato pouť také symbolizuje první plody probíhajícího synodálního procesu, který nedávno nastolil potřebu hledání nových pastoračních cest k LGBTQ+ osobám. I když není jisté, zda právě tato moravská iniciativa je přímým výsledkem synodality, určitě představuje semínko, ze kterého snad vzejde empatičtější a otevřenější církev.
Nezbytným předpokladem pro pastoraci LGBTQ+ křesťanů je aktivní zapojení diecézí a farností a především vytvoření bezpečného prostředí ve společenstvích. Realita českých a moravských farností je však pestřejší, než by se mohlo zdát. Na mnoha místech stále vítězí uzavřenost nebo hlasy volající po návratu k přístupu z minulosti. Takový postoj už však dnes není věrohodný. Nutná je proto detabuizace tématu – a právě moravská pouť je důležitým krokem na této cestě.
Navzdory možným výhradám vůči formátu akce pouť splnila svůj účel. Poselstvím bylo především vzájemné porozumění. Jeden most se podařilo překlenout – podaří se to i s dalšími? Doufejme, že ano. Že si církev vezme slova Jamese Martina k srdci a začne brát potřeby LGBTQ+ lidí vážněji – nejen s úctou a soucitem, ale i s respektem, jak by to snad dělal sám Ježíš.
