Televizní přenosy z Poslanecké sněmovny ukazují často jen povrchní obraz plný konfliktů a stranických střetů. Co se však děje mimo kamery, ve chvílích, kdy poslanci odloží svá stranická trička a naslouchají slovům o síle laskavosti? A jak může osobní kontakt a obyčejný zájem občanů změnit atmosféru české politiky?
Při pohledu na Poslaneckou sněmovnu člověk někdy získává pocit, že sleduje špatný film. Ptá se: „Co se to tam děje?!“ Většina lidí má však před očima pouze televizní přenos od pultíku – tedy z jakéhosi „jeviště“, odkud se podle jednacího řádu vyslovují důležité věci. Ty sice zaznít musí a musí být zapsány, ale zcela jistě nevyjadřují veškerý obsah toho, co se při tvorbě zákonů a kontrole politiky odehrává. Často se zdá, že poslanci bojují hlavně o přítomnost na obrazovce, nikoli o podstatu projednávaných věcí. Občan u obrazovky, pokud ještě přenosy vůbec sleduje, má tedy velmi zkreslený dojem.
Zprostředkuji jiný pohled. Ve středu 26. března 2025 se slavnostní vchod Poslanecké sněmovny otevřel hned dvakrát. Poprvé pro papežského nuncia, který přišel na sněmovní snídani mluvit o síle laskavosti. Ve skutečnosti přišel skromný, usměvavý arcibiskup tmavé pleti se silnou vlněnou šálou kolem krku. Očití svědkové jej viděli, jak se s aktovkou prochází kolem budov parlamentu, pozoruje a přemýšlí. Nespěchal. Ve stanovený čas a na stanovené místo vstoupil po červeném koberci a byl oficiálně přivítán.
Ve svém úvodu k rozhovoru „Snídaně pro duši“, jak skupina poslanců nazývá svá setkání před ranním jednáním, řekl jednoduše a působivě:
„Laskavost má hlubokou i povznášející perspektivu. Je to vědomá volba určitého jednání; je to způsob, jak usměrnit sílu soucitem, trpělivostí a moudrostí. Laskavost nám připomíná, že skutečná síla spočívá v tom, že si záměrně uvědomujeme dopad svého jednání na druhé, a proto se dovedeme ovládnout. V politice se laskavost projevuje při uplatňování moci způsobem, který spíše povznáší a ochraňuje, než aby zastrašoval, ponižoval nebo zraňoval. Laskavost v politice připouští nesouhlas druhých, připouští opozici. Tváří v tvář opozici dokonce nabývá na síle a roste.“
Tak to řekl J. Ex. Jude Thaddeus Okolo to ráno před skupinou poslanců, zaměstnanců a hostů. Poté se prošel po budově a poseděl na galerii pro hosty, aby pochopil, jak lidé, kterým je nablízku, skutečně pracují.
Slavnostní vchod se ten den otevřel podruhé – tentokrát pro prezidenta republiky. V sále jej přivítaly fanfáry ze Smetanovy Libuše. Prezident však vstoupil do prostoru, kde se naplno a podle všech očekávání rozvíjí úporný stranický boj. Zkušení poslanci říkají, že ve Sněmovně se přibližně od března volebního roku postupně ztrácí možnost rozumné domluvy. Prezidentova naléhavá prosba, aby se nehrálo podle stranických triček, zatím vyšla naprázdno.
Každému, kdo chce skutečně pochopit, jak Poslanecká sněmovna pracuje, prospěje, když se bude o práci svého poslance zajímat – a to z jakékoliv strany. Znamená to ptát se, čím žije, čím mu můžeme pomoci a jak se za něho či za ni můžeme modlit. Tento osobní kontakt je nesmírně důležitý. Už pak nebude tak snadné nazývat poslance jen příjmením nebo přezdívkou. Stane se z něj konkrétní pán či paní se vší úctou a křestním jménem – bude to člověk. Ostatně, stejně to vnímají i politici, protože se snaží o totéž. Stále častěji je vidíme mezi lidmi na ulici. A každému – samozřejmě i prezidentovi – pomůže k pochopení, když na galerii pro hosty ve Sněmovně zasedne častěji.
Technologie politického vyjednávání je v předvolebním roce opravdu komplikovaná. Rozhodně jí nepomáhají kazatelské výzvy a představy o tom, že přesvědčit Sněmovnu je snadné. Naopak – je to velmi složité. Nicméně člověk by se nikdy neměl vzdávat a měl by znovu a znovu nahlas přemýšlet o dobrých věcech, které budou k užitku nám i těm, kteří přijdou po nás. Každá drobnost, malý rozhovor, úsměv nebo pozdravení jsou politicky důležité. Každé nesporné, nesoutěžní a nestranické dobro se počítá.
Sněmovní prostory se budou přes léto opravovat a uklízet – kdo zná Sněmovnu zevnitř, ten to chápe. Než se zvolí další poslanci a než opět zasednou do lavic z roku 1861, mohou se zmodernizovat i některé procesy a zvyklosti. Byl by to možná zázrak, ale stát se to může.
