Teologii studovala už za komunismu v tajných seminářích organizovaných salesiány, vzdělání si doplnila v německém Erfurtu, je docentkou teologie a učí například na Univerzitě Karlově. Posledním hostem série Ženství jako překážka podcastu Bez filtru je Mireia Ryšková. Jako teoložka říká, že argumenty proti svěcení žen “stojí přinejmenším na vodě.” Touhu sloužit Bohu jako kněz poprvé pocítila v 16 letech – a od té doby svůj názor nezměnila. Jen teď už ví, že je to v současné situaci v církvi nereálné.
Mireia Ryšková byla první ženou v Praze, kterou salesiáni v 70. letech přibrali k tajnému studiu teologie. Jako jediná z účastníků ale neměla šanci své povolání ke službě realizovat.
“Když neustále vyrůstáte nebo žijete v prostředí, kde se klade důraz na kněžskou službu a na svátostný život, a teď jediný důvod, proč vy se na tom nemůžete na tom aktivně podílet, je to, že jste žena, tak začnete nenávidět, že jste ženou,” popisuje v rozhovoru Mireia a dodává: “A to je samozřejmě sebedestruktivní. Prostě máte za to, že být ženou je nějaký defekt. Touto fází jsem samozřejmě taky prošla. Trvalo mi to asi deset let,” vypráví Mireia Ryšková o období v 70. a 80. letech.
Se sebepřijetím a vyrovnáním jí pomohl mimo jiné profesor z Erfurtu a pochopení historických okolností. “Hlavním důvodem, proč se ženy nemohou stát kněžími, je dnes to, že by došlo k rozkolu v církvi,” říká Ryšková a dodává: “Ostatní argumenty, které se v této oblasti opakují, jsou přinejmenším na vodě.” Na otázku, jestli je Bůh podle ní muž, odpovídá: “Bůh není muž ani žena. Bůh je nad těmito kategoriemi. On není jeden z nás.”
MIreia Ryšková se poté rozhodla, že bude v církvi “dělat alespoň to, co jde.” Působila v podzemní církvi, vedla neoficiální společenství mládeže, učila teologii, jezdila s mladými věřícími na brigády. Patnáct let pracovala ve výtvarné redakci nakladatelství Odeon v Praze. Po roce 1989 získala titul docent v oboru teologie a učila biblistiku například na Katolické teologické fakultě UK v Praze.
Rozhodla se, že nezaloží rodinu. “Celou vysokou školu jsem slýchala, kdy přivedu manžela. Je to ale rozhodnutí, kterého jsem v životě nikdy nelitovala,” říká Ryšková. I když od její konverze a první myšlenky na to, že by se ráda stala knězem, uběhlo více než 50 let, její touha po tomto poslání se nezměnila. “Je pořád stejná jako v 16 letech. Teď už to tedy nevnímám moc pro sebe, ale pro druhé. Protože pro mě se nic nezmění. A já jsem ve svém životě spokojená a šťastná,” usmívá se Ryšková, hned ale dodává: “Víte ale, co bylo nejtěžší? Že mnozí to označovali za nepokoru. Mnozí to nechtěli přijmout a hodnotili to negativně. Nejen tu moji touhu, ale i mě jako člověka. Nazývali mě vzpurnou, nepokornou, intelektuálkou, nenormální. Když tu touhu vyjádřil kluk, tak byli radostí bez sebe, ale když jsem něco takového vyjádřila já, bylo to hodno odsudku.”
“Teď mohu být Bohu jen vděčná za příležitosti, které mi do cesty postavil,” uzavírá Ryšková. Rozhovor o naplněném životě, i když vypadá jinak, než jsme v mládí toužili, vede Alžběta Havlová.
Autorka: Alžběta Havlová
