Romeo a Julie ve Vatikánu – těmito slovy informovala italská média o příběhu Silvie Carlucci a Domenica Fabianiho, manželského páru, který loni propustila Vatikánská banka, respektive Institut pro náboženská díla (IOR), což je oficiální název této finanční instituce. Oba ztratili práci kvůli nově přijatému nařízení o zákazu zaměstnávání manželů. Následně podali žalobu a jejich spor s bankou nedávno skončil smírem a znovupřijetím do zaměstnání.
Zaměstnání v Institutu pro náboženská díla přináší některé sympatické výhody jako příjem osvobozený od daní a přístup k nákupům typu „duty free“, na druhé straně platí různá omezení – a jedním z nich je i navazování osobních vztahů. Manželé Silvia Carlucci a Domenico Fabiani se poznali jako zaměstnanci Institutu pracující v různých odděleních. O svých plánech uzavřít manželství informovali vedení Institutu.
Učinili tak poté, co byla jejich předchozí manželství prohlášena církevním soudem za neplatná. Institut však tři měsíce po tomto oznámení zavedl novou personální politiku s tím, že důvodem k propuštění je manželství uzavřené s jiným zaměstnancem Institutu nebo s kýmkoliv, kdo pracuje ve Vatikánském městském státě. Vzhledem k tomu, že ani jeden z nich nechtěl opustit zaměstnání, Institut nakonec propustil oba dva.
Postup Institutu se může jevit jako tvrdý, a byl proto též médii kritizován, je však výsledkem mnohaletého úsilí o transparentnost a nápravu jeho značně pošramocené reputace. Za předchůdce Institutu je považována původní finanční Komise ad pias causas (na zbožné účely) zřízena v roce 1887 papežem Lvem XIII. Následně papež Pius XII. dne 27. června 1942 přeměnil tuto komisi v Institut pro náboženská díla (nebo pro náboženské dílo? Jde o misii, nebo umění?) – a ten během svého působení zažil několik nepříjemných reputačních šrámů.
Boží bankéři, praní peněz a úniky dokumentů
Nejdříve to bylo spojení s bankou Banco Ambrosiano. Institut byl jejím významným akcionářem a v souvislosti s touto bankou se zapletl do podvodného bankrotu. Roberto Calvi, přezdívaný Boží bankéř, který stál v čele Banco Ambrosiano, byl podezřelý z praní špinavých peněz a v roce 1982 byl nalezen oběšený na lešení pod mostem. Jeho smrt nebyla nikdy objasněna.
Vážná krize zasáhla IOR znovu v roce 2010, kdy byl prezident Ettore Gotti Tedeschi obviněn ze stejného zločinu: praní špinavých peněz. Tedeschi se hájil tím, že to byl právě on, kdo usiloval o zavedení prvků transparentnosti, a měl v tom podporu papeže Benedikta XVI., který v něj vkládal svou důvěru.
Představenstvo Institutu však vytýkalo Tedeschimu nedostatek komunikace a donutilo ho v roce 2012 k rezignaci, což společně se skandály VatiLeaks (úniky interních vatikánských dokumentů, které odhalily mocenské boje, korupci a finanční neprůhlednost uvnitř nejvyšších struktur katolické církve) mohlo být jednou z okolností, která vedla k rezignaci papeže Benedikta XVI.
Později například papež František od počátku svého zvolení považoval za jednu z priorit obnovení důvěry ve financování a kladl důraz na zavedení všech bankovních standardů, jaký platí pro ostatní banky. Důrazně se ohrazoval proti tomu, aby se IOR vyhýbal některým bankovním pravidlům. Během svého pontifikátu upřesňoval statuta Institutu a prováděl další změny, které posilovaly transparentnost – zveřejňování výroční zprávy, dodržování etických principů a mezinárodních standardů.
Napětí mezi pravidly a lidskými osudy
Po všech uvedených peripetiích se důraz na maximální transparentnost nejeví zase jako přemrštěný. Institut zaměstnává asi 100 zaměstnanců, a při tak nízkém počtu zaměstnanců se obává, že by čelil podezření z „rodinkaření“. Institut se také v případě propuštěných manželů hájil, že nová pravidla byla zavedena až poté, co všichni dosavadní zaměstnanci, kteří byli manželé, odešli do důchodu. Pár však svůj záměr ohlásil ještě před zavedením pravidel. Proč nebylo dříve nalezeno kompromisní řešení, Institut nevysvětlil.
Pro manžele ale propuštění pochopitelně představovalo nepříjemnou situaci. Pravděpodobně se spoléhali, že učinili požadavkům zadost, když oznámili zamýšlený sňatek. Paní Carlucci navíc předtím dostala od Institutu vyplacený roční bonus, který jí pomohl v žádosti o hypotéku. Společně vychovávají tři děti. Manželé si stěžovali dokonce i papeži Františkovi a poukazovali na to, že jejich propuštění je v rozporu s deklarovanou podporou rodin s dětmi – odpověď však nedostali. Na jejich podporu vystoupila Asociace laických zaměstnanců Vatikánu, což je obdoba odborů, a výsledkem je nakonec smír a znovupřijetí manželů do zaměstnání.
I když uvedený případ vyzníval pro Svatý stolec jako tvrdé zacházení se zaměstnanci, je třeba ocenit obrovský posun ohledně nastavení pravidel plně respektujících nejvyšší bankovní standardy a opuštění předchozí praxe utajování transakcí.
