Od dob Darwina evoluční biologové tvrdí, že přirozené mechanismy, zejména náhodné mutace a přirozený výběr, nejenom vysvětlují vznik všech forem života, ale také jednu zvláštní charakteristickou vlastnost živých organismů, tedy účelné uspořádání (design). Avšak je takové vysvětlení věrohodné?
Vědci před Darwinem byli ohromeni způsobem, jakým se organizmy přizpůsobují svému prostředí, a přisuzovali tento zvláštní jev plánovité činnosti mocné inteligentní bytosti. Tato argumentace dosáhla v předdarwinovské době svého vrcholu ve spisech široce vědecky vzdělaného anglikánského duchovního Williama Paleyho.
Známý je zejména jeho argument o hodinkách a hodináři, který uvádí v úvodním odstavci svého díla Natural Theology (Přírodní teologie). Když najdete hodinky a začnete je zkoumat, pochopíte a usoudíte, že hodinky musely mít svého tvůrce. Design je rozpoznatelný podle účelného uspořádání částí určitého systému. Když vidíme takto fungující systém, víme, že při jeho projektování a výrobě byl zapojen (hodinářův) rozum, že zde byla použita inteligence.
Charles Darwin přišel s alternativou vysvětlení účelného uspořádání života. Tvrdil, že design v živých organismech je pouze zdánlivý, a navrhl materialistické vysvětlení uspořádání v přírodě jako výsledku působení náhodné proměnlivosti a přirozeného výběru. Tím odstranil potřebu inteligentního činitele a popřel realitu designu jako takového. V souvislosti se svou teorií píše: „Zdá se, že v proměnlivosti živých bytostí a v působení přirozeného výběru není o nic více designu (plánu) než ve směru, ve kterém fouká vítr.“
Od dob Darwina je Paleyho teorie považována za zdiskreditovanou. Nicméně zůstává otázkou, zda Paleyho argumentace byla skutečně vyvrácena. Hlavní Paleyho argument totiž ve skutečnosti nikdy vyvrácen nebyl. Věda ani filozofie doposud neobjasnily, jak mohl složitý systém jevící známky účelného uspořádání vzniknout bez tvůrce. Pochybnost o schopnosti přirozeného výběru vytvořit některé účelně uspořádané struktury, kterými život přímo oplývá, je nadále velmi silná.
Nezjednodušitelně složité systémy
Mnoho příkladů účelného uspořádání nacházíme na úrovní molekulárních struktur, které tvoří základ života. Vidíme zde strojní zařízení jako motory, transportéry, pumpy, nabíjecí stanice. Jedním z příkladů je bakteriální bičík, který se díky poměrně detailní prozkoumanosti stal ikonou inteligentního designu.
Je to geniální molekulární stroj, který bychom mohli přirovnat k lodnímu šroubu, poháněnému lodním motorem. Molekulární motor v tomto buněčném zařízení obsahuje svůj rotor i stator a měří přitom v průměru pouhých 30–40 nanometrů. Je schopen vyvinout až 100.000 otáček za minutu a je poháněn vodíkovým pohonem, který vykazuje téměř stoprocentní energetickou účinnost. Motor je sestrojen asi ze čtyřiceti „součástek“ – bílkovin. Absence jediné bílkoviny znamená kompletní ztrátu funkčnosti stroje.
To je důvod, proč jej Michael Behe ve své knize Darwinova černá skříňka řadí mezi tzv. nezjednodušitelně složité systémy. Ty definuje jako „samostatné systémy, složené z několika dobře propojených a ve vzájemné součinnosti pracujících částí, přičemž odstranění kterékoliv z nich vede k selhání systému.“ Příkladem je systém krevního srážení nebo právě bakteriální bičík.
Mnoho odpůrců inteligentního designu se proto zaměřilo na vysvětlení evoluce bakteriálního bičíku v rámci hesla – „zvítězte nad bičíkem a porazíte inteligentní design“. Doposud však neexistuje uspokojivé vysvětlení, jak mohl takový molekulární stroj vzniknout cestou neřízených mechanismů, jako jsou mutace a přirozený výběr.
Existuje mnoho dalších molekulárních zařízení, které jeví známky nezjednodušitelně složitých systémů. Bakterie Myxococcus xanthus se pohybuje podobně jako tank pomocí mikroskopických pásů, které jsou rovněž poháněny molekulárním motorem. Uvnitř buňky rotuje zvláštní šroubovice, která pásy pohání dopředu. Protože na rozdíl od normálního tanku buňka nemá dostatečnou hmotnost k udržení trakce, vylučuje ze sebe lepivý polysacharidový sliz, který trakci zajišťuje.
Někomu by mohlo vadit, že se jedná o zařízení, která nelze vidět lidským okem, nicméně obdobnou eleganci najdeme i u pohybového ústrojí mnohem větších organismů. Vědcům, kteří pátrali po tajemství úžasných skoků larvy hmyzu kornatky hnědé, se naskytl pohled připomínající vnitřek převodovky. Kornatky jsou vynikající skokani – během dvou milisekund naberou rychlost skoro čtyř metrů za sekundu. Hodnoty dosahovaného zrychlení (odhadem 400 g!) jsou úžasné.
Když vědci zkoumali, jak tento drobný hmyz dokáže něco tak mimořádného, zjistili, že kornatky mají jeden z párů nohou propojený ozubeným soukolím. Zuby jejich ozubených kol mají délku řádově v setinách milimetrů a dokonale do sebe zapadají. Pohyb obou končetin je tak dokonale koordinován. Jde o první známé ryze přírodní soukolí! Negovat účelné uspořádání takovéhoto precizního účelně zaměřeného zařízení je mírně řečeno velmi problematické.
Předvídavost
Mnohé biologické systémy jsou vytvořeny způsobem, který je schopen předcházet různým katastrofickým scénářům končícím smrtí. Evoluční teoretici sice tvrdí, že tyto vlastnosti živých organismů vznikly v důsledků evolučních procesů, které vyladily jednotlivé součásti živých systémů do současné podoby. Avšak mnohé tyto systémy ukazují takový stupeň předvídavosti, že jejich vznik bez předchozího plánu je prakticky nemožný. Tyto systémy jeví známky účelného uspořádání, které lze jenom těžko popřít.
Bakterie jsou často vnímány jako primitivní formy života na nejnižším stupni evoluce. Nicméně skupina bakterií zvaných anammox, která byla objevena teprve před třiceti lety, značně nabourává takový pohled. Tyto bakterie žijí především v mořích. Odhaduje se, že se podílejí na tvorbě asi poloviny objemu dusíku vznikajícího v mořích.
Obrovské překvapení se konalo, když vědci zjistili, že dusík je v nich vytvářen z velmi toxické, žíravé a explozivní substance, hydrazinu, který je znám jako raketové palivo. Tato toxická látka, kterou bakterie skladují v bezpečném stavu uvnitř svých struktur, je používána k tomu, aby přeměnila amoniak a oxidy dusíku na netečný plyn dusík. Ve své podstatě tyto malé mikroorganismy používají „raketovou vědu“ k tomu, aby umožňovaly existenci života na Zemi.
Jak mohly bakterie v důsledku opakovaných pokusů a omylů (mutací a selekce) vytvořit protokol k tvorbě a bezpečnému uskladnění této vysoce toxické látky? K čemu jim taková látka mohla sloužit, když svou funkcí plní charitativní činnost pro celou planetu? Proč se měly zabývat vysoce výbušnou a žíravou substancí, kdyby neexistoval nějaký cíl, který má globální význam? Jediné racionální vysvětlení zní – mimořádná předvídavost.
Genetická informace a její opravy
Mnoho z charakteristik informace uložené v DNA jsousplňuje kritéria informace v informačních systémech, které známe ze současných technologií. Genetický kód je srovnatelný s počítačovými kódy tím, že je tvořen symboly s určitým významem. Buňka má navíc celý systém na přesné kopírování a zpracování této informace.
Zvláštností těchto systémů je, že jsou různými způsoby chráněny proti chybám. Jedním ze způsobu této ochrany je parita (spárování) kódu. Tím, že je DNA tvořena dvoušroubovicí, kde se báze v protilehlých řetězcích mezi sebou vzájemně párují podle principu komplementarity, vzniká parita kódu, která chrání informaci před chybami. Při studiu tohoto mechanismu bylo zjištěno, že existuje přímá shoda mezi paritou kódu v DNA a paritou kódů v informačních technologiích.
Dalším mechanismem ochrany před chybami je tzv. proofreading neboli kontrolní čtení, které se uplatňuje při kopírování DNA. Při procesu kopírování (replikace) enzym zvaný DNA polymeráza kontroluje každou přidanou nukleovou bázi (tedy genetické písmeno) předtím, než přidá další. Využívá k tomu právě paritu kódu. Nejde však o jediný systém, který slouží k opravě poškození DNA – buňka používá celé sady opravných systémů, které dovedou poškozené místo rozpoznat a vystřihnout. Všechny tyto mechanismy jsou předmětem velmi jemné a složité regulace.
Mimořádné vlastnosti genetického kódu, které jej chrání před chybami, stejně jako mechanismy, které eliminují již vzniklé chyby, ukazují na nesmírnou míru předvídavosti, která musela být zapojena do vzniku těchto systémů. Ze zkušenosti je známo, že takovou míru předvídavosti vykazuje pouze inteligentní činitel. Podle neodarwinismu genetické mutace mají být zdrojem proměnlivosti a tím i evoluce. Zde vidíme, že „evoluce“ vytvořila mechanismus, kterým brání sama sobě. Jde o zásadní logický problém. Evoluce brzdí to, co ji má pohánět!
Inteligentní design – lepší vysvětlení?
Tyto a další mnohé argumenty vedou některé vědce a filozofy k tomu, aby si kladli otázku, zda účelné uspořádání a design pozorovaný v přírodě je věrohodně vysvětlitelný pomocí nahodilých přirozených procesů. Stephen Meyer, filozof vědy, ve své knize Návrat k hypotéze boha ve vědě ukazuje na mnoha příkladech, že velké množství tzv. specifické složitosti v živých systémech je mnohem uspokojivěji vysvětleno působením inteligentního činitele než náhodnými procesy.
Známý biochemik Marcos Eberlin ve své knize Prozíravost ukazuje mimořádnou předvídavost při řešení různých problémů v biologii a biochemii. Pokud by neexistovala prozíravost, jako v případě anammox bakterií, nebyl by život. Prozíravost je přitom typickým znakem inteligence. Michael Behe ve své knize Darwin padá ukazuje, že současné poznatky o DNA vyvracejí makroevoluci, protože podstatou naprosté většiny adaptačních změn je degradace a ztráta genetické informace, nikoliv její nárůst.
Biologie je přitom zaplavena příklady různých systémů s účelným uspořádáním částí na různých úrovních. Bakteriální bičíky, pásová zařízení, ozubené soukolí u hmyzu, systémy opravy DNA – každé z těchto zařízení ukazuje mnohem více účelnosti než mnohé věci každodenního života, u nichž nás o designu ani nenapadne pochybovat.
Navíc stupeň inteligence, který se projevuje v biologických systémech, výrazně převyšuje současné lidské schopnosti v této oblasti. A tak z účelného uspořádání hmotných struktur živých organismů můžeme spolehlivě dovozovat, že život je produktem rozumu. Život vypadá účelně uspořádaný, protože je účelně uspořádaný, jak píše Behe.
Hlavní mechanismus evoluce (přirozený výběr) postrádá kreativitu nutnou pro vznik nových tělních plánů a nové informace. V této situaci představuje inteligentní design životaschopnou alternativu, kterou již nelze přehlížet. Navíc alternativu s mnohem lepší objasňovací schopností.
Foto: Shutterstock
