Jsem dítě nultých let nového tisíciletí, odchovanec časů blahobytu a míru. Život ke mně byl zatím milosrdný. Dosud jsem neztratila nikoho blízkého, neměla jsem vážné zdravotní problémy a na mou zemi nebylo vojensky útočeno. Pamatuji si ale okamžik, kdy jsem poprvé pocítila, že tyto časy nebudou trvat navěky — a možná ani dlouho. Tehdy jsem to brala spíš jako pesimistickou vyhlídku. Dnes už vím, že je mou povinností připravit se na skutečnost, že život na této zemi bude těžší, než jsem si kdy myslela.
Rok 2025 nebyl lehký. Evropa ztratila klíčového spojence — Spojené státy. Rusko dál zasypává Ukrajinu raketami a zároveň si troufá provokovat ve vzdušném prostoru NATO. Izrael pokračuje v zabíjení v Gaze, jsme svědky masakrů v Súdánu a k tomu všemu přibývají přírodní katastrofy. Tento rok ale především potvrdil trend, který pozorujeme minimálně od počátku tisíciletí: liberální demokracie není konečnou stanicí našich dějin a znovu nastává čas konfliktu.
Ano, nemůžeme se mít dobře věčně. Přesto by se mohlo zdát, že po zkušenosti dvacátého století a po euforii devadesátých let by naše civilizace měla být schopna alespoň několik století fungovat v relativním míru. To se však dnes nejeví jako realistický scénář. Rusko se místo zakotvení v demokracii proměnilo zpět v imperialistickou mocnost lačnící po nadvládě a čínský ekonomický vzestup nepřivedl komunistickou zemi k otevřené a mírumilovné demokracii, ale spíše k posílení autoritářské moci.
Nakonec i samotné volání po demokracii se zdá být čím dál prázdnějším pojmem. Slabí evropští lídři, svázaní regulacemi a vlastní nerozhodností, si často sami střílejí do nohy a nedokážou adekvátně reagovat na současné hrozby — jinak než odvážnými prohlášeními na síti X. A někde uprostřed toho všeho jsme my: obyčejní lidé. Možná křesťané, možná nevěřící, ale všichni s jedinou společnou touhou — po šťastném životě. Domnívám se však, že očekávat jej od našeho pozemského bytí je asi stejně realistické jako věřit Vladimiru Putinovi, že dodrží příměří.
Nechci být špatně pochopena. Nejsem zastánkyní rezignace ani pesimismu, i když to tak může znít. Hlásím se k realistickému postoji, který si zachovává jádro naděje. Tato naděje však nespočívá v naivním očekávání, že se bouře přežene a my se vrátíme do bezstarostných let dětství. Musíme si přiznat nepříjemnou pravdu: nemůžeme se mít báječně navždy. Historie není přímka směřující k trvalému komfortu, ale cyklus, který v určitém okamžiku vyžaduje od každé generace víc než pouhou pasivní spotřebu.
Dospěli jsme do bodu, kdy už nestačí jen „fandit dobru“ z tepla vlastních obýváků. Musíme být vnitřně připraveni na to, že cena za svobodu a spravedlnost se nebude platit pouze penězi z našich daní, ale i osobním pohodlím. Být připraveni vzdát se svých standardů — ať už jde o ekonomický blahobyt, pocit absolutního bezpečí nebo čas, který věnujeme jen sami sobě. Je čas položit si nepohodlnou otázku: jsem připravena přinést oběť za dobro, které dnes přežívá pod náporem brutality?
Tato připravenost však nesmí vyrůstat ze strachu ani z apatie. Právě naopak. Vědomí, že náš pozemský život je jen křehkou zastávkou, nám dává sílu nelpět na něm tak křečovitě, aby nás to ochromilo. Máme-li „běžet dobrý běh“, musíme mít oči upřené na cíl, který přesahuje horizont našich vlastních životů. Pokud uvěříme, že tento svět je naší konečnou stanicí, každý otřes nás uvrhne do zoufalství. Pokud však přijmeme roli poutníků, kteří mají chránit pravdu a světlo i v temných časech, najdeme odvahu, kterou svět tolik postrádá.
Pro konkrétní příklady nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na Ukrajinu. Tamní lidé měli před začátkem agrese vše, o co si my sami nedokážeme představit přijít — rodiče, děti, partnery, přátele, střechu nad hlavou i místa, která tvořila jejich domov. To vše nyní položili na pomyslný oltář. Neobětují své životy pro regulace ani politická hesla, ale pro samotnou existenci pravdy, domova a lidské důstojnosti.
Pro mě jako křesťanku má toto volání k oběti ještě hlubší kořen. Má naděje se neopírá o představu, že politici zmoudří nebo že se dějiny zázračně zastaví. Má naděje stojí na kříži.
Právě tam se odehrála ta největší a nejdokonalejší oběť. Ježíš Kristus nepoložil svůj život za ideologii, ale za nás — v okamžiku, kdy jsme byli v troskách. Ukázal nám, že skutečná láska se měří tím, co je člověk ochoten ztratit. Evangelium mě učí, že tento svět není mým konečným domovem, a právě tato skutečnost mi dává paradoxní svobodu: mohu na tomto světě nelpět, a přesto ho milovat natolik, abych pro něj dělala maximum.
V kontextu roku 2026 to pro mě znamená jediné. Nechci nečinně přihlížet tomu, jak se svět propadá do chaosu a brutality jen proto, abych si zachránila zbytky vlastního pohodlí. Chci s nadějí dělat vše pro to, aby byl svět lepším místem — bez naivního očekávání, že mě za to čeká pozemská odměna v podobě šťastného života. Možná ano. Kdo ví. Okolnosti však spíše napovídají, že bude hůř.
Připravuji se na to, že v době, kdy se liberální hodnoty otřásají v základech a mír se stává luxusem, budu muset i já položit svou oběť — možná ztrátou životního standardu, možná tím, že se postavím za slabé, možná i obětí života. Mohu běžet svůj dobrý běh uprostřed rozbouřené Evropy s klidem v srdci, protože vím, že cílová páska neleží v hrobě. Možná končí éra hojnosti a bezpečí, jak jsme ji znali. Ale možná právě teď začíná čas, kdy naše víra i naše životy přestanou být pouhou teorií a získají skutečnou váhu.
Chci být připravena položit oběť.
