Chodit pravidelně v neděli na bohoslužby je pro mnohé křesťany normální. Nicméně… někdy tam nejdeme, někdy chodíme jen občas a může se stát, že přestaneme chodit úplně. Položila jsem na Facebooku otázku: „Proč (už) nechodím do kostela?“ a během několika dní se sešlo bezmála půl stovky odpovědí. Díky za ně.
Faktorů, které ovlivňují naše nedělní rozhodování, je mnoho. Pro ilustraci tématu a pro zamyšlení sdílím některé z odpovědí:
- Proč v neděli ráno?! Proč nejsou bohoslužby večer?
- Odjíždíme na víkendy mimo domov, na chaty a chalupy.
- Děti mají přes týden tréninky a o víkendech zápasy.
- Manžel je ateista a v neděli chce jiný program. Já jsem po celém pracovním týdnu unavena a potřebuji si odpočinout.
- Cítím v kostele rozpor ve slovech lidí, v tom, co je na odiv, a v jejich soukromém životě.
- Nemám v bohoslužbách prostor pro svoji zbožnost.
- Kázání mě neoslovuje, jsou to jen řeči.
- Menší nebo dospívající děti nechtějí jít, je to pro mě těžké je přemlouvat.
- Nechce se mi mezi lidi. Bojím se otázek na nemoc, rodinu, práci.
- Potřebuji mít svobodu prostě nejít.
- Líp se mi věří a modlí třeba na procházce v lese.
Evangelické bohoslužby mají obvykle jako své centrum kázání. Někdo ale potřebuje více ticha, hudby, času pro meditaci. „Bohoslužby jsou pro mne příliš rychlá jízda krajinou duchovního života.“ Některé důvody souvisejí s bolestnou zkušeností, s krizí víry. Farář Pavel Klinecký na moji otázku odpověděl vzpomínkou na jeden telefonický rozhovor z osmdesátých let: „Pane faráři, já vám to teda povím. Poznal jsem, že Bůh není nebo není spravedlivý. Měl jsem manželku, byli jsme spolu desítky let, měli se rádi. Byla milá, laskavá, k lidem se vždy chovala hezky. Pak onemocněla. Jako evangelík jsem se modlil, prosil Boha o její uzdravení. Přesto před měsícem umřela. Už chápete, proč už nepřijdu do kostela?“
Jaký vliv má a bude mít na naše chození do kostela pandemie covidu, ještě uvidíme. Možná zlenivíme a dál budeme sledovat internet, případně nic, leckdo se ale bude o to více těšit na opravdová setkání. I přesto nebo právě proto, že k „chození do kostela“ patří nastavit si v neděli budík, umýt se, ustrojit, připravit děti, vydat se na cestu a pak mluvit s lidmi… Bohoslužby přece nejsou jen program, který pro mě někdo chystá a je jedno, jestli zrovna přijdu, nebo ne.
V rodinách, kde jsou partneři různých vyznání, je někdy složité rozhodnutí, kam budou chodit. Střídavě do dvou kostelů, nebo všichni jen do jednoho, nebo každý do toho svého, nebo vlastně raději nikam? Ekumenické manželství může být velké obohacení, ale může být také zdrojem neshod nebo rozhodnutí, že kostel ze života raději vypustíme. Podobně to může být v případě, že je z církve jen jeden z partnerů. Zde je vzájemná tolerance a snaha druhého pochopit ještě důležitější. A je dobré o tom mluvit ještě před svatbou.
Vstát v neděli ráno a jít do kostela? Hodně z nás to tak dělá, protože „do kostela se chodí“, takoví lidé nepřemýšlejí každou neděli znovu, zda dnes ano, či ne. Pokud to ale pro člověka vedle nás tak samozřejmé není, je třeba o věci více přemýšlet, mluvit, snažit se o vzájemné porozumění, pokusit se za sebe jako věřícího pojmenovat, proč je chození do kostela (pro mě) důležité, proč bych tam s sebou rád bral i děti. A když děti už nebudou úplně malé, rozhovory o kostele a nedělním ránu by měly pokračovat s nimi.
Je dobře, když se v kostele „cítíme dobře“, je to „to naše“. Zároveň je ale třeba přemýšlet a mluvit o bohoslužbách s ohledem na lidi „zvenčí“. Jsou bohoslužby otevřeny i nově příchozím? Jsme srozumitelní? Mají naše kostely nějaká „nízkoprahová dvířka“? Mám odvahu sem pozvat nevěřící kamarádku nebo partnery svých dospělých dětí?
Nedávno se na pražské „všeliké mládeži“ (pravidelná setkání seniorátní mládeže) hrála „evangelická varianta hry země – město“. Jedna z otázek, na kterou měli účastníci co nejrychleji najít odpověď od daného písmene abecedy, byla „výmluva, proč nemůžu jít do kostela“. Zkuste si to probrat podle abecedy sami za sebe.
Autor: Lenka Ridzoňová
Zdroj: Český Bratr
Foto: unsplash/Thomas Vitali
