Jak se loučit s někým, kdo odešel dřív, než přišel na svět? Co říkat, když všichni mlčí, protože slova jsou příliš malá? Příběh o okamžiku, kdy jedinou oporou zůstává naděje, že snad i v tichu může být útěcha.
Stoly z lamina pokryté nepříjemně zelenou dýhou, rozhrkané koženkové židle s nerezovými nožičkami. Teplý pult s třemi plátky sekané a vedlejší pult se zapomenutými, okoralými chlebíčky. Menu číslo jedna, dvě a tři. Pach velkovýrobního jídla a zvuky anonymních konverzací splývající v jedinou hustou, neuchopitelnou kaši bez chuti. Všechno bezezbytkově omyvatelné. Nemocniční kantýny vypadají často velmi podobně.
V té nicotě, tváří v tvář bílé stěně a talíři, mi skoro nedošlo, že mi zvoní mobil. „Matěji, mohl by ses přijít rozloučit s právě zemřelým miminkem? Je tu maminka i tatínek. Mají dvojčátka. Jedno přišlo na svět zdravé a jedno se narodilo mrtvé. Prý by se chtěli nějak rozloučit. Nikdo nevíme jak. Přišel bys?“
Chlebíček mi ztuhl v krku. Zapil jsem ho Colou a šel.
V kapli sedí mladá paní na vozíku s malinkým uzlíkem v náručí. Vedle ní stojí muž, ruku opatrně položenou na jejím rameni, oči podlité slzami. Jsou tu i tři lidé z porodního sálu a moje milá kolegyně, která před chvílí volala. Potichu se zdravíme. A teď má tedy začít rozloučení. „Nikdo nevíme jak.“ Ano, skutečně nikdo. Pomáhá Skácel, pomáhá svíčka, bílý kamínek, pomáhá neznatelný úsměv ode všech, pohlazení. Pomáhá… kdo vlastně? A jak? Ale úleva to je. Nějaká úleva určitě ano.
U nás je to tak, že děti, které zemřou před nebo během porodu, jejich maminky a tatínkové často nikdy nespatří. Ani jednou je nepřivinou. Ty děti odejdou, ještě než přišly. Zcela nepoznané, bez pohlazení, bez dotyku. Jejich maminky si pak nesou tohle roztržení jako černou díru v srdci. Někdy se jim vrací hrůza z toho, že jejich děťátko je kdesi v zemi, anebo kdovíkde. Úplně samo.
Snad proto je tak dobře, že tuhle malou dívenku mohli její rodiče doprovodit. S touhou a vroucím přáním, ať ji k jejímu příštímu domovu donesou dobré a jemné ruce.
Odcházím z kaple, je pátek a trochu mi tečou slzy. Kdyby se tak bývalo dalo včas něco říct, aby se ta dvojčátka narodila obě zdravá.
V neděli jsem vůbec nevěděl, o čem kázat na bohoslužbě v domově seniorů. Jezdíváme tam s pár přáteli za lidmi, kteří zde dokončují svou životní cestu. Čekáme s nimi na naději. A pak si prostě vždycky na něco vzpomenu.
Tentokrát to byl praotec Abraham. Jak se jednou rozhodl zvrátit hrozný osud. Jak se odhodlal postavit samotnému Bohu. Ano, začal s tebou handlovat, Pane Bože. Před branami bájného města Sodoma tě ukecával jako drzý kluk. Ty ses chystal to město vyhladit, rostlo v něm totiž velké a ničivé zlo. A Abraham ti připomněl, že tam ale přece žije mnoho lidí. Každý z nich má svůj jedinečný příběh. A mezi těmi zákeřnými a krutými jsou patrně i lidé jiní, celkem normální, se srdcem ne zcela zlým. Lidé, kteří touží po dobrém životě, i když jim to třeba tolik nejde.
Nakonec to tehdy Abraham usmlouval na deset. „Nezničím je kvůli těm deseti,“ znělo tvé poslední slovo. Uchvacující rozmluva. Pozoruhodná pointa. Všechno pak ale dopadlo stejně hrozně smutně. Sodoma lehla popelem. Asi to vážně nešlo jinak. Nešlo?
Nějaké jinak se ale přece jen stalo. Někteří nakonec vyvázli pozdním útěkem, protože jsi jim poslal nečekané zachránce. Bylo to na Abrahamův soucit, na jeho touhu pomoct a ochránit, na jeho odvahu postavit se ti do cesty, žes je zachránil. Viď, Bože?
A tak si říkám. Kvůli těm dvěma spravedlivým miminkům. Kvůli těm starcům a stařenkám, co už jim toho mnoho nezůstalo. Kdyby ses ty – Soudce vší země – ještě teď hned zastavil a pořádně zamyslel. Odpusť, nevím, proč ti to říkám. Vždyť já vím, že víš, že vím, že víš.
Tak ale teda přijď. Vzpomeň si, že i tady má každý z nás svůj jedinečný příběh. A mezi nějakými zákeřnými a krutými jsme patrně i lidé jiní, celkem normální, se srdcem ne zcela zlým. Lidé, kteří touží po dobrém životě, i když nám to třeba tolik nejde. Tak se prosím dotýkej srdcí dětských, malinkých jako oříšek, i těch našich. Nezapomínej, nenech nás bloudit do tmy, ať neklesneme vysílením a nezůstaneme ležet. Zapomenuti u cesty. Anebo pod studenou hlínou, úplně sami.
Přijď, dotýkej se. Dej nám jíst a pít. Dej nám svou Colu a svůj zapomenutý chlebíček. I když může vypadat třeba okorale.
Dáš, že jo?
Autor je nemocniční kaplan
Autor: Matěj Hájek
Zdroj: Časopis Brána
