Žádná práce není důstojnější než ta, která přináší užitek a učí trpělivosti. Rolnictví i duchovní růst mají společný základ – obojí vyžaduje čas, péči a vděčnost za to, co roste. Duchovní práce na sobě samém má stejný vztah ke skutečnosti jako jakákoli poctivá lidská činnost.
Cicero ve svém spise O povinnostech napsal: „Ta umění, k nimž je třeba větší znalosti nebo která přinášejí zvláštní užitek, jako je lékařství, architektura, vyučování ušlechtilým vědám, jsou pro ty, k jejichž stavu se hodí, čestná. Ale ze všech zaměstnání, jež přinášejí nějaký užitek, žádné není lepší, plodnější, rozkošnější, žádné svobodného člověka důstojnější než rolnictví.“
Práce na vlastním – služba, a mnohdy také bohoslužba
Pravdivost tohoto výroku jsem si mnohokrát ověřil pozorováním. Práce na obdělávání země, tedy alespoň v našich evropských podmínkách a tam, kde lidé hospodaří sami, je svým způsobem umění a cvičení v ctnostech. Hospodář, ať už se stará o olivový nebo jabloňový sad, pole kukuřice, lnu nebo brambor, si vždycky může dovolit jen to, na co má. Toho, co si z výnosů své práce pořídil, si obvykle váží. V mém kraji proto uvidíte zemědělce pečující o svá políčka téměř vždycky na traktoru, který už něco pamatuje, a se stroji, které nejsou nejmodernějším výkřikem techniky, ale slouží – a to dobře.
Občas se někteří mí přátelé, pracující třeba v korporátech, bezděčně zeptají, proč si ti lidé nepořídí lepší traktory, účinnější závlahový systém a proč všechno neběží prostřednictvím aplikací či umělé inteligence. Odpověď zní jednoduše – starost o nevelké hospodářství uprostřed hor, které živí celou rodinu, dovoluje jen tolik investic, kolik je možné. A někdy zkrátka nic lepšího nepotřebujete. Člověk pracuje s tím, co má a co mu každý den připomíná, čeho se pro nákup třeba sítí na sběr oliv nebo nového kamene pro lis musel vzdát. Tohle není jen metafora duchovního života. Je to životní postoj, který s lidmi práce jako křesťané sdílíme.
K věcem, které nejsou naše a máme je jen na chvíli, se obvykle chováme jinak. Nepřinášejí radost ani chuť se o ně starat, protože víme, že tu po nás bude zase někdo jiný. Práce na vlastním je ale snad pokaždé také službou a v jistém ohledu bohoslužbou. Člověk pracuje, jak říká Bible, na tváři země. Je jí blízko, jak jen to je možné, a je tak blízko i Bohu, který se ve vší té kráse, dřině i těžkostech sklání k člověku. Náš Pán byl přece velkou část života člověkem manuální práce.
Mít stejný přístup k realitě, jako sadař nebo lesník
Nedlouho před svou mučednickou smrtí napsal teolog Dietrich Bonhoeffer: „… bude prospěšné mít v této proměně časů kus půdy pod nohama, a z ní čerpat sílu k nové, přirozené, nenáročné a spokojené všední práci i k oddechu.“ Člověk, který poznal velký kus světa, pojmenoval potřebu mnoha z nás: nehnat se dopředu, ale jít hlouběji. Nespotřebovávat bezhlavě, ale pečovat a opravovat. Starat se o vlastní a také trochu o to, co moje hospodářství obklopuje.
Duchovní práce na sobě samém sdílí stejný přístup k realitě, jaký má sadař nebo lesník. Věci a pokroky se mohou dít jen určitým tempem. Každý posun v duchovním životě něco stojí. Je třeba oběti a uskromnění. Je třeba odvahy a důvěry, že Pán vyjde mému poctivému a ušlechtilému snažení vždycky vstříc a podá pomocnou ruku. Jabloňový sad potřebuje – tak jako duchovní život – moře trpělivosti, soustředěnosti a lásky.
Duše živená tisíci vnějšími podněty nebude šťastnější. Potřebujeme zapustit kořeny a vsadit, jak se dnes říká, všechny své karty na Toho, kdo je Pánem duše a Zárukou našeho života ve věčnosti a mít na paměti, že každá pořádná práce není jen o vydělávání peněz, ale také o odpovědnosti. A také, že duše v kamenité a suché zemi neporoste.
