Chystala jsem se večer do divadla na koncert. Oblékla jsem si jednoduché černé šaty – ostatně, společenské šaty snad ani v jiné barvě nemám. Hledala jsem něco, čím bych se přizdobila – možná výrazné náušnice a k nim ladící náramek, nebo naopak opulentní brož a drobné náušnice. K černým šatům se naštěstí hodí skoro všechno, takže jsem nemohla udělat chybu.
Prohrabovala jsem se kazetou a snažila se vybrat šperky, které by vystihly mé pocity. Je to taková moje oblíbená hra. Šperkovnici jsem kdysi dostala k narozeninám od svého muže. Mám ráda její šuplíčky, do nichž jsem podle vlastních pravidel uspořádala své cennosti. Jen náramky si dávám jinam – do porcelánové dózy ve tvaru srdce, pomalované stylizovanými slováckými ornamenty. Pochází asi z dvacátých nebo třicátých let a zdědila jsem ji po mamince.
Jako malá holka jsem samozřejmě vroucně obdivovala všechny maminčiny věci. S nábožnou úctou jsem se dotýkala jejích předmětů. Porcelánovou dózu jsem otevírala obzvlášť ráda. Stávala na skříňce na peřiny v ložnici rodičů a maminka si do ní dávala své ozdoby. Večerní štrasové náušnice a náhrdelník na nejslavnostnější příležitosti měla jinde, ale řetízek, brož, náramek a prstýnek s červeným kamínkem byly vždycky v srdíčku. Maminka neviděla ráda, když jsem krámovala v jejích věcech, ale někdy mi to přece jen výjimečně dovolila.
Podle jejího vzoru jsem pak měla také své „šperky“ – v bílé kartonové krabici od bonboniéry – a připadala jsem si jako opravdová dáma. Někdy jsem si tajně půjčovala maminčinu pudřenku a opatrně se labutěnkou dotýkala nosu, tak jako ona. Pak jsem se bála, že to bude vidět a že dostanu vyhubováno.
Po tatínkově smrti, to mi bylo čtrnáct let, se maminka vrátila zpátky do role dcery – ke svým rodičům. Náš vztah se nějak zdeformoval a už nikdy nenapravil. Dokud žila, neměly jsme hezký vztah – možná by se dalo říct, že jsme neměly žádný. Když vám rodič neposkytuje podporu ani povzbuzení a projevuje jen zraňující nároky, odvyknete si obracet se na něj a svěřovat se. Kdo by si dobrovolně nechal pořád něco vyčítat. Snažila jsem se o pravidelný kontakt, ale nic jsem od ní už nečekala. Nechyběla mi. Bála jsem se, že až umře, nebude mi to vůbec líto – a tím se naplno ukáže, že jsem ji vlastně neměla ráda.
Paradoxně mi nejvíc chybí právě teď. Tak ráda bych jí zavolala a vyprávěla, jak skvěle si vedou její vnučky a jak roztomilá je její pravnučka. Někteří z rodiny říkají, že se mi Amálka podobá – měla by z toho máma radost? Ráda bych se jí na spoustu věcí zeptala. Třeba na to, od koho kdysi dostala tu srdíčkovou porcelánovou dózu a jestli jí nevadí, že v ní teď mám své věci já. Co by mi asi řekla?
Nakonec jsem si vzala náramek a náušnice. Ještě kapku parfému, malou večerní kabelku – a byla jsem hotová. Manžel už na mě čekal v předsíni a mohli jsme vyrazit.
