Asi bychom se shodli, že s naším světem je cosi v nepořádku a mnozí z nás se dívají do budoucnosti s určitým znepokojením. Stav společnosti a světa okolo nás lze v jistém smyslu nazvat dystopií.
V této souvislosti některým z nás naskočí dvě jména: George Orwell a Aldous Huxley. Oba ukazují dva zcela odlišné způsoby, jak může svoboda zmizet. Oba napsali knihy, které se staly ikonickými varováními před budoucností. Oba popisují svět, kde člověk ztratil svobodu. Stále více se zdá, že v lecčem popisovali realitu, kterou dnes v různých obměnách vidíme kolem sebe.
V Orwellově románu 1984 je společnost ovládána pomocí strachu, násilí a neustálého dohledu. Velký bratr sleduje každý pohyb, každý výraz v obličeji, každou myšlenku. Pravda je přepisována, minulost upravována, jazyk očišťován od nepohodlných slov. Člověk ví, že je nesvobodný – a právě to je zdrojem jeho utrpení.
Huxleyho Konec civilizace (Brave New World) naopak ukazuje svět, kde lidé žijí v pohodlí, zábavě a slasti. Nikdo je nenutí poslouchat vládu násilím, není potřeba cenzury ani teroru. Lidé jsou od narození geneticky a psychologicky naprogramováni tak, aby byli spokojení. A protože jsou spokojení, nemají důvod se ptát, zda jsou svobodní.
Orwellův režim pracuje s informacemi tak, že je zakazuje a falšuje. Pravda je nebezpečná, a proto musí být kontrolována. Minulost se přepisuje podle potřeby režimu. U Huxleyho není potřeba nic zakazovat. Informace jsou všude, ale nikoho nezajímají. Lidé jsou zahlceni zábavou, povrchností a okamžitými požitky. Pravda není potlačena – je prostě bezvýznamná.
Orwell se ptá: Co když nám zakážou číst?
Huxley se ptá: Co když už číst nebudeme chtít?
Při prvním čtení si člověk může myslet, že Orwell je varováním před totalitami typu Čína, Rusko či Severní Korea, zatímco Huxley se týká našeho svobodného světa. Ano – ale jen částečně.
Podívejme se na oba světy optikou naší reality
Orwellův svět je o kontrole informací a sledování. Dnes to může znamenat všudypřítomné kamery, sledování pohybu, sběr dat o tom, co kupujeme a sledujeme, algoritmy, které vědí, jak nás udržet online, dezinformace, přepisování reality v médiích a na sociálních sítích, informační války a práci s „pravdou“ a snahou zlikvidovat nebo oligarchizovat veřejnoprávní média.
Orwell psal o Velkém bratru, který člověka sleduje násilím. To se u nás neděje. Zároveň nás však sledují aplikace, kterým jsme dobrovolně dali souhlas – a někdy i zařízení, kterým jsme souhlas nedali. Zásadní je, že realita se rozpadá na různé verze pravdy podle toho, kdo co sleduje a kdo je hlasitější.
Huxleyho svět je o tom, že lidé jsou natolik spokojení a zabavení, že je ztráta svobody nezajímá. Dnes to může znamenat nekonečný scroll sociálních sítí, nonstop zábavu, seriály, videa, notifikace, rychlou dopaminovou odměnu místo hlubokého přemýšlení a konzumní kulturu s heslem „hlavně se cítit dobře“. Může to znamenat nezájem o veřejné dění a složitá témata.
Nikdo nám sice nezakazuje číst knihy, ale máme tisíce věcí, které jsou jednodušší a příjemnější než čtení – a hlavně než přemýšlení. Jako by platilo: „Hlavně když je to jednoduché a je u toho zábava.“ I politická komunikace dnes často funguje právě na tomto principu.
Orwell se bál, že nám pravdu vezmou, Huxley se bál, že o ni přestaneme stát
Dnešek vypadá tak, že obojí se děje současně. To nahrává demagogům a autoritářům, kteří si dobře uvědomují, že nejde o objektivní informace, ale o zjednodušené slogany, rychlá řešení, vyvolávání strachu a poskytování laciné zábavy. A to bohužel funguje. V této realitě je pořad „čau lidi“ pro mnohé hodnověrnějším zdrojem pravdy než názory odborníků.
Je z této reality cesta ven? Lze se ubránit? Stále lze věřit, že ano. Huxleyho svět stojí na rozptýlení. Jednou z forem odporu je umět být chvíli nerušeně s jednou věcí, jednou myšlenkou. Číst delší text bez přerušení, přemýšlet bez telefonu v ruce, nenechat si neustále krást pozornost. Orwell věděl, že když se rozpadne jazyk, rozpadne se i myšlení. Proto je důležité nepoužívat nálepky místo argumentů, ptát se „co to či ono přesně znamená?“ a hledat kvalitní zdroje tvrzení.
Huxleyho lidé se nezajímají, protože se baví. Orwellovi se bojí. Proto je důležité číst věci, které nejsou vždy snadné, zábavné a potvrzující naše názory, ale jsou kvalitní a důležité. Je třeba snažit se chápat souvislosti místo hledání rychlých názorů.
U obou autorů lze vyčíst, že totalita – tvrdá i měkká – izoluje jednotlivce. Skutečné rozhovory naopak vracejí realitu. Proto má smysl mluvit s lidmi mimo sociální sítě, bez algoritmů mezi námi. Sociální sítě osobní setkání nenahradí.
Oba autoři vycházejí z toho, že svoboda se ztrácí postupně. Stačí, že přestaneme dávat pozor, přemýšlet a ptát se. Cesta ven tak prozatím může začít jednoduchými návyky: umět se soustředit, umět přemýšlet a umět se zajímat.
